Článek se zabývá hlavně na základě studia dokumentárních textů českých spisovatelů, kteří se narodili od roku 1920, jejich názory na diskontinuitní a kontinuitní vývoj češtiny a podrobněji na současnou češtinu spisovnou, a to ve vztahu k původu spisovatelů z Moravy a Čech, ke školnímu vyučování češtiny, k pravopisným reformám, k jazykové kultuře a k češtině v médiích. Všímá si postojů spisovatelů k běžně mluvenému jazyku, jímž rozumíme jazykové útvary, které stojí v přechodném pásmu mezi dvěma vyhraněnými strukturními útvary, jimiž jsou spisovný jazyk a nářečí, především obecná čeština, a k užívání těchto útvarů v uměleckém díle. Stručně uvádí myšlenky spisovatelů o nářečí. Popisuje, jak se současní spisovatelé zamýšlejí nad češtinou jiných spisovatelů a herců a jak uvádějí své kontakty s bohemisty-lingvisty a jejich pracemi. Při komentování řeči o češtině u spisovatelů jsme vycházeli z funkčně strukturního přístupu.

Anotace článku publikovaného v Jazykovědných aktualitách, informativním zpravodaji českých jazykovědců.

Článek ZDE.