Úvaha studentky kvinty Gymnázia Ústavní Valentýny Žiškové vznikala nadvakrát: První část byla napsána už na podzim loňského roku. Vzhledem k tomu, že reagovala na tehdy aktuální společenské dění, vybídl jsem autorku, aby se před plánovým publikováním k textu vrátila a podle vlastní úvahy ho doplnila.     

Čím mne úvaha zaujala? Odráží studentčinu schopnost promýšlet problémy hlouběji, než je tomu v jejím věku běžné, a odvahu jít proti proudu, a to bez křečovitosti a gest, jimiž to bývá často provázeno.

Valentýna Žišková

Česká povaha, česká malost, Český slavík

Kdyby se mě někdo zeptal, kterým slovem se dají nejlépe charakterizovat Češi, nejspíš bych řekla: „Malí.“

Sedíme si, pěkně v klidu, ve své malé zemičce, zabýváme se našimi malými problémy, stranou od všeho toho zlého obrovského světa tam venku a hlavně se nezamíchat do nějakých problémů, nevybočovat, neodlišovat se, nevyčnívat z řady. Protože: „Co si pak lidi pomyslí ?“ Ach, ano. Co si pak lidi pomyslí, je asi ta největší starost každého správného Čecha. Tak mi tedy povězte, co si mám myslet, když se podívám například na výsledky některých celonárodních anket.

Tak třeba Český slavík. Zatímco minulý rok pořadatelé zakázali rapperovi Řezníkovi převzít si cenu „Hvězda internetu“ letos se na krásném čtvrtém místě umístila nacistická skupina Ortel, mezi jejíž „hlubokomyslné“ texty patří mimo jiné i verše:

„Moji drazí přátelé,

zvědavě se ptám,

kolik barev na těle

ještě nepotkám ?

Kde se vzali, odkud jsou

a kam spěje má zem?

V Čechách jsem se narodil,

ale jsem tu cizincem.“

Chtě nechtě musím si položit stejnou otázku jako frontman kapely: „Kam spěje má zem ?“ Co jsme to za společnost, že jsme dovolili této skupině umístit se na čtvrtém místě, ale vloni jsme se mohli všichni zbláznit z Řezníka?

Mohu uvést ještě další příklad. A tím je anketa o Největšího Čecha, uspořádaná v roce 2005, ve které zvítězil Karel IV. Ale proč se vlastně divím ? Jak by mohl Karla IV. s jeho Karlovou univerzitou, Karlovým mostem, Karlštejnem a dalšími památkami porazit třeba jeden z mála lidí, kteří i v těch nejhorších dobách dokázali překonat svůj strach a dát najevo nesouhlas s režimem, Václav Havel? Nebo voják, který za nás za Čechy, a za to. abychom mohli světu pohlédnout do očí, položil život, Jan Kubiš? Jeho dům chátrá a upadá v zapomnění, evidentně stejně jako jeho čin.

Ale co, hlavně že si pak jdou všichni stoupnout s červenou kartou na Národní třídu, aby ukázali, jak moc jsou odlišní, jak moc jim vadí, že náš prezident mluví v rádiu sprostě; ale kdo šel protestovat, když Václav Klaus osvobodil zločince?

A jsme zase tu. U naší české malosti. Amnestie a rasismus nikomu nevadí, sprostá mluva a rapování o násilí zjevně ano. Jen aby bylo jasno, nesnažím se tu obhajovat Řezníka ani současného prezidenta, jen mi jistým způsobem imponuje, že na rozdíl od jiných měli odvahu říct svůj názor, i když nepopulární, naplno. Jít proti proudu.

A to lidem vadí. Kopání do Romů, homosexuálů a třeba bezdomovců… nad tím zavírají oči. A proto se znovu musím ztotožnit s textem Ortelu: „V Čechách jsem se narodil, ale jsem tu cizincem.‟

Dodatek: Tato práce vznikla na přelomu září a října. A přestože se některé věci změnily, česká povaha k nim rozhodně nepatří, takže myšlenka této práce zůstává stejná. Na závěr se vás snad jen ještě pokusím přesvědčit přidáním pár dalších aktualit.

Jak vám jistě neuniklo, před nedávnem se z iránského zajetí vrátily dvě Češky. Po dvou letech, vážně si nedokážu představit čeho, by si podle mého názoru zasluhovaly klid… a snad i jistou toleranci, ale výše zminovaný prezident jim to nedopřál. K činu obou dívek se vyjádřil celkem, jak ostatně bývá jeho zvykem, ofenzivně. Ano, ty dívky udělaly chybu, ale on jich za ty poslední dva roky udělal pěknou řádku a za většinu odmítá být kritizován. Nevím, jak vás, ale mě by celkem naštvalo, kdybych se po dvou letech v zajetí vrátila do rodné země a sklidila kritiku od člověka, který se mezitím staral hlavně o to, kde má popelníček a co je to pussy. Takže člověk, kterému jsem na začátku práce, přiznám se, tak trochu fandila, mě ted‘ zklamal.

A ani soutěže si moc nepolepšily. Psala jsem o Českém slavíku, ale zatím nám jeho tichounké cvrlikání přehlušil řev neméně populárního Českého lva. A přestože tentokrát díkybohu zvítězil celkem kontroverzní film o romské komunitě Cesta ven, po jeho úspěchu se na internetu strhla tak rasistická diskuze, že bylo až těžko k uvěření, že něco takového mohli napsat ‚normální‘ lidé.

Že ve všech národech se najdou primitivové? Ano, ale stejně mě celá tato věc s českou povahou přivádí ke vzpomínce na jednu fotografii. Byla černobílá a zobrazovala špinavou, polorozbořenou zed‘, na které bylo nasprejováno: „Vidím lidi, ale ne lidskost.‟ A přesně to mě napadá, když se rozhlédnu kolem sebe.