Porota Státní ceny za literaturu se rezignací spisovatele a literárního vědce Petra Hrušky a některých dalších členů prakticky rozpadla. Počin několika porotců – motivovaný politickými poměry u nás – vzbudil dost vášnivé diskuse, jež jsou i příspěvkem k tématům, jako je vztah politiky a kultury či angažovanost spisovatele (umělce) v dnešní době. Přinášíme proto výňatky z některých prohlášení, komentářů či anketních vyjádření, doplněné příslušnými odkazy.
Celou kauzu se snaží zrekapitulovat Petr Nagy na webu Literarky.cz v článku Nejistá sezóna Státní ceny za literaturu
Z rezignačního dopisu Petra Hrušky; gros dopisu autor publikoval v Bubínku Revolveru:
„Jsem nucen s okamžitou platností rezignovat na svoje členství v porotě Státní ceny za literaturu, neboť od včerejška náš stát reprezentuje odpuzující vláda, která svoje posty vyhandlovala s komunisty a způsobila, že se extremistická politická strana stala skrytou i zjevnou součástí státní moci. Vím, že sama Státní cena za literaturu je dnes aktivitou, při jejímž udělování politická kritéria nehrají roli, a když mi bylo nabídnuto v minulém roce členství v porotě, přijal jsem jej. Myslím si totiž, že stát má umělce ve vlastním, sebezáchovném zájmu všemožně podporovat, a osvícení vládci to také po celé dějiny lidstva dělali. Jistě, každá vláda je pochybná a ve své podstatě nebezpečná, vůči každé vládě lze mít oprávněné výhrady a námitky, neboť lidé jsou nedokonalí, a tedy k vládnutí v pravém slova smyslu nepředurčení. Nepřestává mne ovšem ohromovat, jak přes tuto nezpůsobilost vládnout si navzájem lidé přece jen čas od času usilují o důstojnější a humánnější způsob tohoto počínání, neboť jakkoliv jde o pokusy marné, jsou pro lidskou společnost nezbytné.
(doplňujeme ukázky z tvorby a vědecké tvorby Petra Hrušky)
Vyjádření Kateřiny Kadlecové „Odpuzující vláda“: Proč následujeme básníka Hrušku v rezignaci na členství v porotě Státní ceny za literaturu publikované na webu Reflex.cz
Z komentáře Evy Klíčové Právo odmítnout kýč publikovaný v Salonu Práva:
Co jiného než politický kýč je představa, že za politickou frustraci, která nás zavedla do babišovské pasti, může soudružské ghetto koaličně nedotknutelné KSČM? Ve vší úctě k Petru Hruškovi: jeho rezignační gesto je součástí takového kýče, onou „druhou slzou“ – pohnutím nad vlastním pohnutím z boje proti komunistům.
Stanoviska dalších členů poroty uvedená v článku Daniela Konráda na webu Aktuálně.cz
Vyjádření porotce Radovana Auera pro DVTV
Komentář Jiřího Peňáse na webu Echo24.cz a polemika Terezy Pokorné v Bubínku Revolveru
Z odpovědi Ondřeje Buddeuse v anketě Literárních novin:
Řadím se k těm, co obavy Petra Hrušky jednoznačně sdílejí a zároveň nerozumí gestu, jímž opuštění komise pro státní cenu za literaturu je. Proč? Zaprvé: Státní cena za literaturu není vládní cenou, její horizont je jiný. Zadruhé: Srovnáme-li laureáty státní ceny například s osobami z oblasti kultury oceňovanými v posledních letech prezidentem, je zde frapantní rozdíl, ta cena je důležitý protipól. Zatřetí: Gesto Petra Hrušky a ostatních členů komise, kteří se rozhodli rezignovat, vyvolává chmurný, leč nepravdivý dojem, že udílení státních cen ovlivňuje aktuální politická reprezentace. Není to pravda: prostřednictvím ministerstva je udílí česká kulturní obec zastoupená odbornou porotou (rozhodně ne „vůle vlády“, jak napsal Hruška). Je tedy symbolem propojenosti, nikoli oddělení státu a současné kultury. To považuji za dobrý a skutečně evropský standard a něco, co je v současnosti třeba chránit spíš než skandalizovat. Ministerstvo kultury ctí rozhodnutí odborných porot nejen u státní ceny, ale také například v grantových programech a nestalo se, že by bylo ocenění či grantová podpora udělena „diktátem shora“ – vládním, stranickým či jakýmkoli jiným. Pokud by k tomu došlo, bylo by na místě bít na poplach, jelikož v takovém případě by došlo buď k porušení transparentnosti, nebo přímo k „režimnímu zásahu“, který je nepřípustný. Pokud vím, k ničemu takovému u státní ceny ale nedošlo. Proto se mi zdá, že ono jistě správně míněné gesto se událo na špatné tribuně. A to způsobem, který byl relativně snadný, a který v posledku bude mít možná dopad na státní cenu jako symbol, nikoli na aktuální politickou situaci. Způsobem, který se příliš zaměřil na spektákl vlastní morální výše a pominul důležitý fakt (a v jistém smyslu východisko), že tento stát nereprezentuje pouze vláda, ale řada dalších sil, institucionálních stejně jako občanských.