Uvedl jsem, že můj milý dědeček byl zahradník. Dokonce se mu nějakým zázrakem podařilo zůstat soukromým zahradníkem poválečnému znárodňovacímu a kolektivizačnímu šílenství navzdory. K mým dětským prázdninám proto neodmyslitelně patřilo pletí cestiček a pařenišť, kdykoliv jsme u prarodičů pobývali, ale také omamná vůně a chuť sluncem prohřátých rajčat čerstvě utržených ve skleníku. Navzdory tomu všemu – jak lze z dikce celého fejetonu vytušit – stal jsem se jablkem, které spadlo tak daleko od své „dědovské“ jabloně, až se zjistilo, že je hruškou. Zahradničení a činnosti se zemí spjaté mne věru nelákají. Ale z mnoha odnošených konví a prostocviků s hadicí vím, jak nesmírně důležitým prvkem v životě rostlin i lidí je zavlažování. A právě úcta a láska k němu mi zůstala a zahrádkaření v mých očích postupně rehabilitovala. Stalo se tak v devadesátých letech již minulého století, kdy se ve starobylé univerzitní Olomouci začaly se stále větší četností objevovat před pohostinskými zařízeními zahrádky, kterýžto civilizační výdobytek se záhy rozšířil do širého okolí a dnes slouží k blahu obecnému i obyvatelům Rýmařova.

Více ZDE. Původně publikováno ve čtrnáctideníku Rýmařovský horizont.

Další fejetony Vladimíra Stanzla ZDE a ZDE.

Vladimír Stanzel: Setkání s Janem Zábranou