(…)
Jestliže jsi už dostal ode mne dopis z 5. či 6. ledna s druhým svitkem, připomeneš si, že už tehdy jsem byl v úzkých. A dnes jsem ještě měl platit činži a třem modelům, které jsem musel nechat čekat, a nevyhnutelně jsem si musel též opatřit veškerý materiál ke kreslení. V této chvíli pracuji opravdu hodně a nesmím přestat, ale modely mě doslova přivedou na mizinu.
Nuže; tuze, tuze rád bych si vydělal nějakou maličkost, není to vůbec možné? Stydím se Tě na to optat, poněvadž ses mi teď právě o lecčems zmínil a poněvadž velmi dobře rozumím, že máš teď sám starosti, na něž beru ohled a jež chápu. Avšak teď jsem na tom tak, že jsem se právě tou vytrvalou prací zadlužil a že jakmile dostanu peníze, po každé z nich musím ihned vydat víc než polovičku. Nedovedu žít úsporněji, nežli to dělám, a omezovali jsme se, kde se dalo, ale práce se rozrůstá, a to zvlášť nyní v posledních týdnech; už to skoro nemohu zmoci, totiž výdaje, které se vším souvisí. Mohl bych v krátkém čase ještě něco dostat?! Jsem přesvědčen, že to všechno pochopíš, jakmile spatříš studie. Nuže, odpusť mi, že o tom mluvím, ale nemohu jinak. Každodenními výlohami jsem se octl v úzkých, a proto jsem po každé v posledních z desíti dnů na suchu. Rozhodně piš brzy a buď ujištěn, že sympatisuji s tím, s čím ses mi svěřil. Sbohem, milý brachu, v duchu stisk ruky
zcela Tvůj Vincent
Drahý Theo!
Zase jednou potřebuji peníze. Vím, jak strašně Tě to musí obtěžovat, ale na koho se můžu obrátit? Potřebuji peníze na materiál! Pracuji teď téměř výhradně se zubařskými nitěmi, hodně přitom improvizuji a výsledky jsou vzrušující. Bože! Nezbyl mi ani halíř na novokain! Dneska jsem vytrhával řezák a musel jsem místo anestézie předčítat pacientovi Theodora Dreisera. Pomoz!
Vincent
Woody Allen: Kdyby byli impresionisté dentisty (překlad Michael Žantovský)
