„Byl jste přinucen žít dlouhé měsíce v místech podobných asi nejvíce tomu, co si představujeme pod slovem peklo. Jak se to dalo zvládnout?
Tuhle otázku mi kladou v různých podobách, v různých řečech. A mám-li být úplně upřímný, přesnou odpověď dát nemohu. Když mě, už svlečeného do naha, vytáhl esesák z řady čekajících lidí, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Půl hodiny nato jsem se šeptem při práci zeptal parťáka, co se stalo s těmi, kteří se mnou přijeli v transportu. Pošeptal mi zpět, že jsou už všichni mrtví. Nešlo mi to do hlavy. Ale cítil jsem, že všechno kolem mě je obrovské vlnobití, kterému se nesmím vzpěčovat, jinak okamžitě zajdu. Musím si na vlny lehnout a ony mnou budou pohybovat samy. A tak se mi podařilo přežít ty první, nejdůležitější chvíle. Pak už jsem věděl všechno: zbytek byla jen snaha udržet se naživu další minutu, další hodinu, další den. O tom píšu ve své knize.“
Z rozhovoru pro časopise Respekt.
Ukázka z knihy (podle příručky Interkulturní vzdělávání připravené Člověkem v tísni)
