Před třemi měsíci zesnul Mirek Kovářík, excelentní recitátor (a také publicista, moderátor, pedagog…). Jednu z působivých vzpomínek napsal Jan Šulc.
Vzpomínám si na ten den zcela přesně. Bylo mi patnáct let, psalo se jaro roku 1980. První ročník gymnázia na Sladkovského náměstí na Žižkově se chýlil ke konci a my, jeho žáci, jsme byli školou odvedeni na nedalekou žižkovskou radnici na Havlíčkově náměstí, kde jsme měli slavnostně převzít občanské průkazy. Nevěděl jsem tehdy, že na té samé radnici se před lety brali Václav Havel s Olgou Šplíchalovou, a nemohl jsem tušit, že o mnoho let později si tamtéž – coby prezident, kterému v tu chvíli budu edičně připravovat jeho Spisy – bude brát Dášu Veškrnovou.
Radniční místnost byla prostorná, vešlo se nás tam hodně. Vedle proslovů lidí z národního výboru byly součástí předávání i dvě kulturní vložky: bývalý rock`n`rollový zpěvák Pavel Sedláček nám tam s kytarou v ruce zazpíval vpravdě nesnesitelnou píseň „Hu – rá, hu – rá, jsme zpátky z výletu“ a poté nám drobný muž menší postavy s delšími vlasy a velmi teatrálním vystupováním s nebývalým patosem zarecitoval jakousi báseň o chlebu. Slovo „ch – l – e – b – a“ přitom ve svých ústech tak pateticky zakulacoval, že jsem nevěřil svým uším, a když při znovuvyslovení toho slova rozevíral ruce, jako by jimi v tu chvíli zachycoval bochník padající na něj ze stropu. Tenhle výjev mne tak rozrušil, že jsem se o chvíli později do své občanky podepsal „Šilc“ a s tímhle podpisem jsem ji pak u sebe nosil řadu let.
Že se ten muž jmenoval Mirek Kovářík, mi někdo řekl, ale nebylo to pro mne v tu chvíli podstatné. Podstatný byl ten patos a ten bochník chleba.
Vzpomínku najdete v revue Souvislosti, č. 1/2020.
