Z nekrologu germanisty a bohemisty Romana Kopřivy:
„Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla, ještě většího, většího světla.“ Na tento verš Otokara Březiny jsem si nemohl nevzpomenout při odchodu zesnulého, brněnského psychologa, psychoterapeuta a překladatele, těsně před letošními Vánocemi. Citoval jej snad nejen jako ctitel básníkova díla a člen Společnosti Otokara Březiny, ale zjevně i jako krédo vlastního života a práce. Se symbolickou tečkou v adventním čase, kdy světla začíná v tmách poznenáhlu přibývat a svět se těší na příchod božského Dítěte. Možná v tom březinovství zazníval utajeně i vztah k Plockovu učiteli, prof. Robertu Konečnému, nejen výrazné osobnosti brněnské psychologické školy, psychologovi umění, ale i senzitivnímu, spirituálnímu básníkovi, který mimo jiné spolu s Janem Zahradníčkem profiloval formát brněnského literárního časopisu Akord.
