František Fröhlich (1934-2014) patřil k nejuznávanějším českým překladatelům (překládal ze severských jazyků – dánštiny, norštiny, švédštiny – a angličtiny); byl považován za předního znalce díla Henrika Ibsena. Nepochybně stojí za to zalistovat rozhovory a dalšími texty spojenými s jeho osobností.

Z rozhovoru s Františkem Fröhlichem (Souvislosti 2/2004):

Už jste se zmínil o překladatelském semináři, který od začátku 90. let vedete na Ústavu anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na co kladete v semináři největší důraz? Jací studenti seminář navštěvují?

Studentům znovu a znovu opakuji, jak nesmírně důležitá je emancipace od výchozího textu. Znamená to uvědomit si a převést do praxe, že rozdílné jazyky vyjadřují stejné věci různými způsoby. To sice není nic objevného, psal o tom již Jiří Levý a jiní autoři, ale je to základ. V semináři připomínám, že překlad je vlastně takové cvičení v praktické kontrastivní gramatice, což studenti teoreticky vědí. Bohužel se většinou jedná o jednooborové angličtináře, kteří jsou v tomhle ohledu – jak říkával s nadsázkou přítel Saša Stich – „jednonozí“. Aby se překladatel dokázal od výchozího textu skutečně emancipovat, musí ho umět pořádně přečíst, poznat, na jaké se odehrává stylové rovině, rozkrýt naratologické problémy, tzn. point of view, to, jestli jde o autorskou řeč nebo promlouvá-li autor prostřednictvím postavy. Druhá, stejně důležitá část je cílový jazyk. Zde se podle mého nejvýrazněji projevuje truchlivý stav našeho základního i středního školství. Studenti s češtinou zápolí opravdu neskutečným způsobem. Vezměme takovou interpunkci, to není jen ryze formální věc. Má svoji sémantiku a ukazuje, do jaké míry do jazyka vnikáte, do jaké míry rozumíte textu, který produkujete, abyste ho jenom nechrlil jaksi dojmologicky. Apeluju na studenty, aby nepoužívali formulaci „mně přišlo, že to tak má bejt“, protože jim nemá co přicházet, oni to mají prostě vědět. Ale nejde jen o interpunkci, patří sem i přemíra vztažných vět, vytýkací vazby, pasivum, aktuální větné členění a mnoho dalšího. Každý, kdo se v tomhle světě nějaký čas pohybuje, ví už předem, co přijde. Ve Zbabělcích je jedna taková krásná formulace, kdy Lexa prohlásí, že ve věku kolem maturity už měl každý dostatečnou latentní zásobu konverzačních keců. Dnešní studenti, zdá se, „latentní zásobu konverzačních keců“ – to znamená z četby načerpanou zásobu slov, spojení, kolokací (aby je mohli využívat, eventuálně cíleně porušovat) – nemají, protože málo čtou. Nedávno jsme úplně náhodou narazili na formulaci „počítá, co mu to vynese“. Nikdo ze semináře nevěděl, že jde o intertextuální narážku, že to je citát. Český vzdělanec, i když není bohemista, by měl proboha znát Prodanou nevěstu. Deficit v četbě prózy, o poezii nemluvě, je obrovský. Jistý rámec vědomostí mají, zdá se mi, alespoň studenti bohemistiky. Pokaždé mám v semináři tak dva nebo tři.

Starší rozhovor pro týž časopis (2/1999)

Ze sborníčku k osmdesátinám Františka Fröhlicha

Z rozhovoru pro Týdeník rozhlas (2005)

Vzpomínkové texty Pavly Horákové a Karolíny Stehlíkové

Sedmidílné rozhlasové Osudy s Františkem Fröhlichem