Učitel psaní mívá ustláno na velice sporných růžích a odporné rysy jeho povahy vyplouvají ke konci letního semestru na hladinu. Nikoho nic nenaučil, studenti si dál pletou povídku se vzpomínkou a báseň s kostelní zpovědí – vztek a ješitnost kantora veršů leží na vodě jako rybí zdechliny a proud s nimi nehýbe.
Kdyby se nyní ve škole poezie zjevil talentovaný polobůh s lyrou, učitel by mu ji bez okolků rozkopal. Ale prázdniny teprve začínají, slunce pere do světa a hrobaříci se vyhřívají na kamenech jako ještěrky – snad se ty rybí mršiny do zimního semestru jakžtakž rozloží!
Nechtěl jsem své studenty unavovat samolibostí, podrážděním a citáty (tohle se vždycky tak úhledně proplétá), a tak jsem na závěr akademického roku navrhl „výjezdní seminář“, školu poezie a krátké prózy v přírodě, vycházku s básnickými rozcvičkami. Doufal jsem asi, že venku se to všechno nějak rozředí. Trasu – která vedla kolem řeky nedaleko od místa, kde bydlím – jsem si prošel předem, vybral stanoviště a pro každé stanovil úkol, návrh, akci, zákrok, něco, co tam společně s učni provedeme. Běžné věci, někdy méně běžné.
Naplánoval jsem poslouchání a zapisování zvuků na břehu, kde je řeka mělká, rozlévá se a zní; obracení kamenů a popisování jejich podloží bez metafor; nekonečné civění do větví staré borovice a psaní eseje na téma Můj přítel věřil v Boha kvůli stromům (pořád pod tou sosnou); opakované čtení jedné německé básně o skládce u opravdové skládky, které kraloval smaltovaný rezavý džbán; prohlídku starého úlu; lovení škeblí říčních a vytváření bakalářských etymologických hesel slov „lastura“, „mušle“, „škeble“, „ulita“ a tak dál.
