O strastech psaní a nakladatelského redaktora:
Člověk udělá ledacos, aby nemusel psát. Třeba Petr Šabach nám v nakladatelství říkával, že vždycky, když bylo třeba, aby zasedl k pracovnímu stolu, raději doma vyluxoval. Graham Greene údajně ubíjel čas u silnice a sledoval poznávací značky projíždějících vozidel – čekal na šťastné číslo, teprve pak mohl začít pracovat. Specialistka na thrillery Tess Gerritsenová o sobě tvrdí, že než aby se mořila s novým rukopisem, raději by se učila hrát na housle. Její kolegyně Patricia Cornwellová se zase vyznala, že jsou dny, kdy „si najde jakoukoli výmluvu, aby nemusela sedět u stolu a psát“, přičemž v takových chvílích má pocit, „jako by si její postavy vzaly dovolenou“. (…)
Znám autory, kterým je třeba volat z cizích mobilů, aby vůbec zvedli telefon. Znám spolupracovníky (a věřte, že to jsou ve svých oborech skuteční mistři), kteří se schovávají jako děti před výpraskem a na WhatsAppu fingují, že vaše naléhání nečetli, i když na téže platformě ve stejné chvíli vykazují čipernou aktivitu. Abych se z toho nezbláznil, připomínám si osvěžující slova, která A. J. Liehm před páry lety svěřil v rozhovoru tomuto listu: „Redakční práce spočívá v tom, že každý den lidi otravujete a tak dlouho je uháníte, až vám texty pošlou.“ Svatá pravda, říkám si, nejsem v tom sám.
Celý text šéfredaktora nakladatelství Paseka najdete na webu A2.
