Když psychologové probírají osvojování si mluvy dítětem, nezapomínají zdůraznit, jak rychle si batole rozvine bohatou slovní zásobu a vyvine správné syntaktické struktury. Dítě opravdu udivuje. Již ve druhém roce si vytváří množinu velmi odlišných objektů „označovaných“ jedním a týmž „označujícím“ slovem.
Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.
Jinak řečeno: dojde mu, že pes je „to“, co namaloval Josef Čapek, i „to“, co vidí na fotografii štěněte, i „to“, co se mu připlete pod nohy na ulici. Snad i psa od Picassa by poznalo. Ano, když je ještě hodně malé, ukazuje s tázavým „haf, haf“ i na obrázek jezevce nebo medvěda. Ale od toho jsme tu my dospělí, abychom množinu psů ochránili a řekli: Stop, to zase prr, medvěd dělá „brum, brum“.
Nedávno mě napadlo, že by si více pozornosti zasloužil také další fakt. Dítě se totiž odmala musí zorientovat v tom, která slova bude potřebovat a která ne. Musí zapojit inteligenci, aby mu došlo, že některými slovy, která mu dospělí předhazují, se nemluví. Holt některá říkadla a jednoduché texty s povědomými nápěvy patří době minulé. A zrovna ty se na naše batole hrnou. (…)
V textu je zmíněno vydání Babičky s jazykovými úpravami; k tomu viz Robert Adam: Do škol míří Babička pálící obrázky.
