Marie Iljašenko se narodila v roce 1983 v Kyjevě na Ukrajině v rodině s českými a polskými kořeny. Za esej Jsem všudezdejší získala Cenu Toma Stopparda za rok 2023.

Z eseje, publikované v revue Babylon:

Jsem česká spisovatelka, píšu česky, ale žiju mezi třemi nebo možná čtyřmi dalšími kulturami: českou, ukrajinskou, polskou a ruskou. Lidé se mě občas ptají, jaké to je. Dříve byla podobná zkušenost obvyklejší. V zemi, která je už třicet let mým domovem, vedle sebe po staletí žili Češi, Němci, Slováci, Židé, Romové a další národnosti. A nejen žili, mísili se, jejich identity se prolínaly, proměňovaly a byl v tom z dnešního pohledu vcelku sympatický chaos. (…)

Já jsem od malička vnímala svou rozkročenost mezi kulturami jako bohatství. Vidím to tak i dnes: dvě milované země a dvě kultury jsou zkrátka víc než jedna, a tři jsou více než dvě. Jednoduchá matematika, ne? Stejně jako je jasné, že trocha chaosu je zdravější než dokonalý pořádek, od nějž je už krok k neuróze.
Získala-li jsem od rodičů poklad, klíče jsem si k němu musela najít sama. Do jisté míry jsem to měla snadné, protože mými předci opravdu byli jak Češi, tak Ukrajinci a Poláci. Nepřistěhovala jsem se do země, ke které bych neměla žádné vazby, měla jsem na co navázat. Například můj český pradědeček, budiž mu země lehká, mi často přichází na pomoc ve chvíli, kdy musím odpovídat na dotazy, co tu s tak divným příjmením dělám. A moje ukrajinská prababička se ze záhrobí objeví pokaždé, když moje polsko-česká matka skepticky zvedá obočí: Jaká ty seš prosím tě Ukrajinka? Nikdy jsi nemluvila ukrajinsky!
Ano, správně, občas zažívám chvíle zmatku nebo smutku, že tak docela nepatřím nikam. Ale upřímně, nijak zvlášť mi to nevadí. Vždycky jsem byla spíš individualistka, která zapadala do kolektivů jen s potížemi. A dlouho mě nenapadlo, že to souvisí. Je přece známé, že vědomí odlišnosti běžně vede k pocitu osamělosti. (…)

Moje situace je – paradoxně – typická. Narodila jsem se v osmdesátých letech do kyjevské rodiny, kde se tímto jazykem mluvilo už ve třetím pokolení. Nebyla jsem ani bilingvní, ačkoli ukrajinsky bych se později jistě naučila ve škole. Ruština na Ukrajině je většinou důsledkem utlačování a vykořeňování ukrajinštiny. „Všichni Ukrajinci, kteří mluví rusky, mi vyprávěli o svých babičkách, které hovořily ukrajinsky. Jde-li o třetí pokolení městských obyvatel, byla tu ona babička o generaci dříve a už se na ni tak trochu zapomnělo,“ říká k tomu bohemista Oleksandr Stukalo, který s tím má, podobně jako já, osobní zkušenost. „Ruština na Ukrajině je téměř ve všech případech transgenerační trauma: předchozí generace začaly mluvit rusky proto, že kdyby mluvily ukrajinsky, nedostaly by práci, nepřežily a nezplodily ty, kteří pak zplodili naše vrstevníky.“
„Kolik lidí dnes žije v jazyce, který není jejich vlastní? Anebo svůj jazyk už neznají, anebo ho ještě neznají a většinový jazyk, který jsou nuceni používat znají špatně?“ ptají se Deleuze a Guattari. (…)