Vstupní poznámka: Pracovní listy zmíněné v následujícím textu jsou dostupné ZDE.
Protože se jako literární historička dlouhodobě zabývám socialistickorealistickou poezií 1. pol. 50. let, přirozeně mě též v rámci mé pedagogické praxe na střední škole vždycky zajímalo, zda a jakým způsobem se téma socialistického realismu jako takového zařazuje do výuky. Je zřejmé, že se jedná o věc ošidnou už proto, že od ní nelze oddělit otázku politiky, a tak je její transformace v učivo tak či onak ovlivněna osobními motivacemi vyučujícího. (Ještě v roce 2011 jsem byla na jedné střední odborné škole svědkem hodiny literární výchovy, kde vyučující v úvodní hodině k danému tématu hovořila o tom, že 50. léta nebyla ve všem tak špatná, „jak se dnes říká“, a mimo jiné vyzdvihovala kvality tehdejšího porodnictví. Ačkoli tento příklad je pravděpodobně svého druhu ojedinělý – a daná učitelka je již v důchodu –, zkušenosti, politické preference a názory učitelů nelze ve vztahu k tomuto tématu opomíjet.)
Literatura socialistického realismu bývá na základě mé zkušenosti spíše na okraji zájmu středoškolských učitelů češtiny. Na odborných školách a učilištích za tím mimo jiné může stát i obava z odlišných postojů, které si jejich žáci přinášejí z rodinného prostředí. Tito učitelé také argumentují malou časovou dotací svého předmětu a nutností preferovat „hodnotnější“ výukové celky. Obecným argumentem všech učitelů, proč se tématem příliš nezabývat, bývá především to, že takto zaměřená díla nejsou zařazována do školních maturitních seznamů ke státní ústní maturitní zkoušce a že jim chybí „potřebný“ estetický potenciál.
Učitelé, s nimiž jsem mluvila, se shodují na tom, že se ve výuce tohoto tématu soustřeďují především na zprostředkování historického kontextu. Jeden z učitelů mi k tomu řekl: „Má to obrovský potenciál, ale ne podle mě v literatuře. Protože se na tom může krásně ukázat totalita, manipulace, protežování jediného správného, v uvozovkách správného, pohledu na svět, na život, ale já se prostě nedomnívám, že to je úkol literatury. A proč? – Protože tam se má člověk naučit o autorech, o dílech, samozřejmě nějaké náznaky o té době, ale když prostě nebudu dělat literaturu, ale budu dělat s nimi sorelu… (pauza) Podle mě prostě ta literatura je určená k něčemu malinko jinému…“ Texty z tohoto období, pokud se s nimi ve škole vůbec pracuje, většinou slouží spíše jako ilustrace nežli jako hlavní obsah učiva. Primárním vzdělávacím obsahem je tady historický kontext, neboť literatura daného období nemá pro učitele, s nimiž jsem hovořila, dostatečný didaktický potenciál. Vycházejí z předpokladu, že by se měly vybírat jen texty, které jsou „literárně hodnotné“. Proč ale ve škole opomíjet knihy žánrů populární literatury, brakovou literaturu, nebo právě socialistický realismus, když i tato díla mohou sloužit specifickým výukovým cílům literární výchovy?
Poezie socialistického realismu někdy ve školním prostředí svádí k tomu, že ji učitelé prezentují jako vtipnou kuriozitu. Zejména pak tzv. poezii frézistickou. Nejčastěji jde o Traktorové častušky Pavla Kohouta a báseň Krmička vepřů od Michala Sedloně. Připomeňme si báseň krátkou ukázkou: „Tak, jak mi pusa narostla / povím to, soudruzi, zkrátka. / Řečnit, to není starost má, / starám se o prasátka. // Když na dvůr k výběhu vyháním / narůžovělá hejna, / cítím, ta práce je mi vším, / je všední, a přec ne obyčejná, // je něčím, čím řadím se hrdě k vám / a proč mohu tady říci: Překročila jsem, soudruzi, plán, / jsem jako vy, úderníci…“ Když učitel žákům předloží Sedloňovu báseň bez možnosti komparace s dalšími díly oficiální produkce a ukáže ji jako obecně platný koncept té doby, dojde k nefunkčnímu zkreslení. Prezentace socialistického realismu pouze v této krajní podobě ztěžuje žákům seriózní setkání s texty z období stalinismu, které bylo všechno možné, jenom ne a priori komické. Samozřejmě lze takovou báseň ve škole použít jako ukázku tehdejšího úsilí naplnit požadavek dobové normy ad absurdum, ale je potřeba ji funkčně komparovat.
Je jasné, že často učitele při výběru ukázek ovlivňují i učebnice a čítanky. Podíváme-li se na ty nejběžněji užívané ve školách, zjistíme, že se v nich Kohout a Sedloň jako zástupci tohoto tématu vyskytují nejčastěji. Jako taková je ale poezie socialistického realismu v čítankách zastoupena málo anebo vůbec. Proč se zrovna Michal Sedloň stal ve středoškolské literatuře jejím kanonickým zástupcem, není zřejmé. Vedle zmiňovaného Pavla Kohouta by se z té nejmladší generace autorů nabízela mnohem výraznější jména, jako je například Ivan Skála, Stanislav Neumann aj. Sedloň byl jeden z méně výrazných básníků té doby. Na začátku padesátých let publikoval převážně časopisecky a ve sbornících a svou první a jedinou sbírku z té doby, Strážné ohně, vydal až v roce 1953. Michal Sedloň tehdy působil především jako literární kritik. Neblaze proslul především jako autor recenze poslední básnické sbírky Konstantina Biebla Bez obav (1951). (Sedloňova recenze je považována za jednu z pohnutek Bieblova tragického konce.) Jako doklad uvádím výpověď jedné z učitelek, s nimiž jsem o tématu hovořila: „Rozumím, proč vybíráte Kohouta, to jste říkala, že na něm ukazujete ten názorový oblouk, ale Sedloň… To je…? …to je typický představitel, protože on je i v těch čítankách, takže… A tam je od něj konkrétně co, jestli se mohu zeptat? …když jsem měla naposledy maturanty, to jsme měli Sochrovou a tam byla snad Krmička vepřů, takže opravdu jako krystalicky jasný doklad té lidovosti.“
Obecně lze říci, že téma poezie socialistického realismu je zrádné pro svou zdánlivou jednoznačnost a může vést učitele i žáky k přesvědčení, že klade jasné otázky a odpovědi. Přestože se oficiální básníci úpěnlivě snažili svými texty naplňovat dobovou normu, jejich osobité poetiky jim toto úsilí narušovaly. To se asi nejviditelněji projevovalo u zavedených autorů meziválečné generace, zejména u Vítězslava Nezvala a Konstantina Biebla. A v tom se skrývá výrazný didaktický potenciál. Důvodů, proč v rámci daného tématu vybírat pro školní práci Nezvalovy básně je celá řada. Z hlediska literárněhistorického byl nepřehlédnutelnou postavou kulturní politiky 50. let a jeho poezie v ní měla neoddiskutovatelné, a zároveň poněkud kontroverzní místo. Vzhledem k tomu, že byl současně jedním z klíčových představitelů české meziválečné avantgardy, nebude pravděpodobně žádný středoškolský učitel literární výchovy, který by jej ve své výuce jako tvůrce poetistických a surrealistických textů opominul. Četba Nezvalovy socialistickorealistické poezie tak pro žáky, kteří již mají zkušenost s jeho meziválečnou tvorbou, může být velmi působivá. Žáci mohou v Nezvalově oficiální tvorbě 50. let rozpoznávat pozůstatky avantgardního období, komparovat jeho básně meziválečné a poúnorové, případně jeho oficiální poezii konfrontovat s dalšími dobovými texty. Mohou se rovněž v širším kontextu zamýšlet nad tím, jakou sílu může mít básnická zručnost (nebo obecně jakákoli zručnost) v rukou ideologie.
Jestliže se Vítězslav Nezval pro svou avantgardní tvorbu stal kanonickou součástí středoškolské literární výchovy, je v ní Konstantin Biebl v porovnání s ním upozaďován. Nejčastěji je připomínán pro svou poetistickou sbírku S lodí jež dováží čaj a kávu. Nabízí se tedy otázka, proč Bieblovy básně z padesátých let didakticky transformovat, když i jako básník avantgardní bývá ve škole spíše opomíjen. (Důvodem může být i to, že v oficiálním maturitním dokumentu Seznam autorů literárních děl, literárních žánrů, směrů a hnutí určeném pro přípravu na didaktický test z českého jazyka a literatury Biebl na rozdíl od J. Wolkera, V. Nezvala, J. Seiferta, F. Halase, V. Holana a F. Hrubína nefiguruje.)
Bylo řečeno, že se básníci pod tlakem dobové normy snažili svou osobitou poetiku potlačovat. Biebl svůj úkol dostát dobové normě bral velmi vážně, až bytostně a chtěl jako básník socialistického realismu obstát za každou cenu. Současně ale tento druh tvorby zcela odporoval jeho básnickému naturelu a „na zakázku“ psát nedokázal. Jeho psaní té doby proto definuje urputnost, křečovitost a těžkopádnost. Bieblova poúnorová poezie má tak velmi specifický étos. Ačkoli se snaží být optimistická a bojovná, proniká do ní neustále cosi velmi znepokojivého. Navíc senzitivní a úzkostlivý básník Biebl se paradoxně snažil v rámci své odpovědnosti vůči tehdejší normě být „nejbojovnější ze všech bojujících“. Přestože se snažil naplnit status lidového básníka, je jeho poezie v porovnání s ostatními signifikantními poetikami té doby poměrně obrazná a do jisté míry i sofistikovaná. Současně je z ní ale palčivě cítit, jak v zadání zveršovat motivy „dělnické masy“ a „nového zítřka“ poněkud tápe, a výsledky tohoto úsilí jsou tak často velmi rozpačité. Biebl je proto z mého pohledu zajímavým příkladem umělce, jemuž se v rukách vzepřelo jeho vlastní umění.
Na důkaz výše řečeného přináším ukázky z metodických listů, které jsem k danému tématu vytvořila. Jsou založené na principu didaktické interpretace textu a konkrétních tvořivých aktivit. Cílem tedy není „vyložit látku“ socialistického realismu ani zevrubně poznat poetiku K. Biebla na přelomu 40. a 50. let 20. století. Tyto pracovní listy jsou subjektivním výběrem signifikantních poetik a konkrétních dobových textů a mají sloužit především jako inspirace. Metody použité v pracovních listech mají podněcovat žáky k samostatnému učení prostřednictvím (spolu)objevování a řešení problémů. Často používanou formou výuky je v nich skupinová práce, která pro žáky v procesu výuky představuje významný motivační faktor a přináší možnost vzájemného učení (se) a poskytování si zpětné vazby. Listy jsou opatřeny anotací, postupem práce a popisem zamýšlených cílů. Vybrané umělecké i neumělecké texty, k nimž se aktivity vztahují, jsou vždy umístěny na konci pracovního listu. Většinou jsou jednotlivé úkoly popsány formou metodiky pro učitele; pokud je zadání úkolu směřováno přímo na žáky, je vyznačeno kurzívou.
