Když jste říkal, že trváte na tom, aby vaši studenti četli knihy, o kterých mluvíte – čekáte, že si přečtou třeba ten epos o Gilgamešovi?
Celý ten epos asi nepřečte sto procent z nich, ale ano, očekávám čtení. Postupným a naléhavým tlakem dosáhnu toho, že opravdu čtou. Přičemž ten tlak samozřejmě vypadá jinak u primánů a jinak u prváků na čtyřletém gymnáziu.
Tak to mě samozřejmě zajímá, jak to konkrétně vypadá?
Pokud jde o primu, začínáme tak, že jim vysvětlím, že abychom se mohli bavit o literatuře, musíme všichni znát určité knihy, jinak to nejde. Studenti vytvoří řekněme pět skupin a každá z nich si připraví dva až tři tituly, pojmeme to jako reklamní show. Každá skupina své knihy tedy předvede a pak se hlasuje o tom, jakých společných pět titulů si pro ten školní rok všichni vyberou. Protože nabídka stojí na čtenářské zkušenosti tohoto věku (řekněme jedenáct, dvanáct let), může to být Prašina, Spící město, Zloděj blesku, dřív to byl skoro vždy Harry Potter… Začínáme tak tím, čemu se zjednodušeně říká populární literatura, a to je velmi výhodné, protože tato literatura samozřejmě odvozuje svoje vzorce od vysoké literatury; a protože je to tedy kopie, musejí tam být všechny ty řekněme základní řemeslné prvky literárního světa, a to ve zjednodušených podobách. Takže si můžeme posléze říct, že existuje autor, jeho styl, vypravěč, narativní svět a chování postav v něm, na čem je založená tzv. čtivost a podobně. Určíme si vždy datum, do kdy ty knihy musejí přečíst, a pak následuje test.
