Z jazykového sloupku v časopise Vesmír:

Jazyk si můžeme představovat jako leccos – jako soubor užitých verbálních prostředků, znak kulturní identity, elektrické vzruchy v mozku… nebo jako systém pravidel. Každý náhled zvýrazňuje jen určité aspekty, ale v tom pravidlovém je navíc snadné nechat se svést chápáním pravidla jako předpisu spíš než jako poznané zákonitosti. Taková ale podstata jazyka většinově není.

Vezměme třeba takové pravidlo: „Cizí osobní jména se do češtiny nepřekládají.“ Jistě, chemička a nobelistka Bertozzi je i v českých textech Carolyn, ne Karolína, hudebnice Eilish je Billie, ne Viléma nebo snad Mína atp. Pravidlo však neplatí bezvýjimečně – např. papežská a panovnická jména se do české podoby převádějí. Aspoň to říkalo do médií několik lingvistů v době těsně po odchodu královny Alžběty II. Pozdější důkladnější analýza však ukázala, že o větší části evropských panovníků se píše spíš v původní podobě (španělský král je častěji Felipe než Filip, dosavadní dánská královna je dost jednoznačně Margrethe, málokdy Markéta).