Z autorova článku pro Naši řeč (2018, č. 2):

Pojem apozice (přístavek) je u nás popisován často ve větě jednoduché, kdežto v souvětí je propracován málo. Na anglickém materiálu se V. Mathesius (1947, s. 305) zabývá tzv. apozicí přívětní. V. Šmilauer (1966, s. 354) za apozici přívětnou považuje parafrázi, srov. řeka meandruje, tj. tvoří zákruty, a zmiňuje apozici vyjádřenou substantivem, větou hlavní nebo vedlejší, srov. Po otci má jen jedno: opovrhování penězi (opovrhuje penězi, že opovrhuje penězi).

Apoziční vedlejší věty nebyly dosud souhrnně popsány. Chceme podat celostní pohled na systém apozičních vedlejších vět, který respektuje formu a sémantiku v souvětí a který se liší od apozice ve větě jednoduché. Zatímco ve větě jednoduché nejčastěji větný člen (substantivum) je zpravidla v apozičním vztahu k substantivu jako substantivní přívlastek (Karel IV., otec vlasti), v souvětí vedlejší věta je zpravidla v apozičním vztahu přes anticipační výraz ke slovesnému přísudku řídící věty (Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa), jen zřídka k substantivu, srov. doklady 3.1.1(a).