Dotaz:

Ziji jiz leta ve Svycarsku. Chci se omluvit, ze muj E-Mail je bez hacku a carek, ale mam svycarskou klavesnici.
Mam na vas dotaz ohledne cizich zenskych jmen. Co mi vzdy, jiz tehdy v Cechach rusilo, ze jmena zen v cizich zemich se psala v ceskem jazyce s priponou -ova. Ta zena se jmenuje napr. Langer a ne Langerova. V celem svete se oslovuje ta dama jejim pravym jmenem, jen v ceskem jazyce ne. Jiste neoslovi cesky prezident pani Merkel, pri jeji navsteve v Praze, Dobry den, pani Merkelova, ale  Pani Merkel. Jestlize se nekdo jmenuje pani Navratilova, tak ji tak rikaji v celem svete, ale nerikaji ji pani Navratil, protoze ona ma ceske jmeno s priponou -ova, coz je v naprostem poradku. Ale u zenskych jmen cizich narodu bychom meli opet v cestine trvat na jmene jak se v te zemi vyslovuje.

Preji vam vsem, kteri se starate o cesky jazyk, aby se vam vase práce darila ku prospechu ceskeho jazyka.

Se srdecnym pozdravem
pan S. F.

Odpověď ASČ:

Tento jev by si zasloužil širokou diskusi: je jazykově komplikovaný, společensky  citlivý a v dnešní době dosti aktuální – nejde jen o kancléřku Merkel(ovou), vzpomeňme např. moderátorku jménem Emma Smetana nebo televizní „rosničku“ jménem Petra Svoboda.

Z hlediska ryze lingvistického je přechylování ženských příjmení v češtině zcela přirozené, dlouhodobě vžité a plně v souladu s charakterem naší mateřštiny. Nepovažoval bych tedy za nijak pohoršlivé (přesněji: považoval bych přímo za zcela přirozené), kdyby v česky pronášeném projevu užil třebas i prezident republiky přechýlenou podobu paní Merkelová.

Pokud jde o příjmení českého (a většinou i šířeji slovanského) původu, přechylování se v naší mateřštině uplatňuje velmi důsledně. Viz opakovaná tendence moderátorů sportovních přenosů i autorů příslušného hesla na Wikipedii přizpůsobit příjmení dánské tenistky polského původu jménem Carolina Wozniacki na Wozniacká (na české WKP opravdu s dlouhým -á!).
Zůstaneme-li však na půdě češtiny, zjistíme, že se nepřechylují zpravidla jen taková naše mužská příjmení, jež dost dobře neumožňují přechýlení většinovými příponami -ová, –á:  tedy např. Petrů. I zde ovšem v řadě případů zafungovala přirozená tendence naší mateřštiny k co největší ohebnosti : o  tom by mohly vydat svědectví například hrdé nositelky dobře skloňovatelného příjmení Kočová  (jejich otec či manžel slyne Kočí).

Jak ale naložit s přechylováním příjmení jinojazyčných – tedy s případem, na nějž naráží náš tazatel?
Věřím, že naprostá většina rodilých mluvčí bude souhlasit s tím, že titulky jako Williams v semifinále porazila Pennetta zní hodně nečesky (nehledě na to, že není jasné, kdo porazil koho). Dost zde záleží i na tom, z jakého jazyka se přechyluje: rozhodně přijmeme bez potíží větu Kvitová v semifinále porazila Číňanku Li Na, zvláště, bude-li zde ono Číňanku. Věc však opravdu není jednoduchá; kdo by soudil, že přechýlení na *Naová zní podivně, měl by pravdu, a to nejen kvůli zvukové podobě: Číňané totiž uvádějí na prvním místě to, co my označujeme jako příjmení, takže přechýlení by mělo mít podobu Kvitová porazila Číňanku Liovou Na – což je v naší mateřštině doslova absurdní.

Na druhou stranu např. překladatelka jednoho z nejvýznamnějších románů japonské literatury 20. století „Sestry Makiokovy“ (autor Džun´ičiró Tanizaki), Vlasta Winkelhöferová, důsledně přechyluje nejen všechna japonská ženská příjmení (vyskytuje se zde paní Itaniová, paní Niuová aj.), ale i příjmení čínská (Anna May Wongová).

Nejeden nadšený fanoušek Star Treku by asi měl při sledování všech sedmi sérií Voyageru velký problém, kdyby se velitelka kosmického korábu objevovala v českém dabingu jako kapitán Janeway (neřkuli kapitánka Janeway) namísto Janewayová. Kupodivu však při řádném přechýlení příjmení lze skousnout „mužskou“ titulaturu kapitán Janewayová. (Raději ale ani nepomyslet na to, že by tvůrci české verze nebyli přechýlili Borga/Borgkyni Sedmou z devíti…)

V demokratické (a vůbec: ve slušné) společnosti je ovšem třeba respektovat intimní sféru, do níž podoba příjmení jistě patří; a tu je rozhodující přání a vůle dotčené osoby, v tomto případě nositele či nositelky daného příjmení. Na internetové adrese http://tn.nova.cz/zpravy/film/emma-smetana-jsem-napul-francouzska-proto-prijmeni-neprechyluji.html lze nalézt toto vyjádření výše zmíněné moderátorky: Jmenuji se Smetana (ve francouzských dokladech) i Smetanová (v těch českých). Vzhledem k tomu, že jsem většinu života strávila v zahraničí, používám s výjimkou českých úřadů jen nepřechýlenou verzi. Těm, které to irituje, se omlouvám, za příjmení člověk nemůže. Jsem napůl Češka, napůl Francouzka.

Touché! Ovšem zároveň pravděpodobně leckomu vyvstane na mysli otázka, jak takové nepřechýlené příjmení skloňovat, resp. zda ho vůbec skloňovat. Zkusme to: Mluvil jsem s Emmou Smetanou. / Mluvil jsem s Emmou Smetana. Nebo: Zprávy o počasí se dnes neobejdou bez Petry Svobody. / Zprávy o počasí se neobejdou bez Petry Svoboda. Je zjevné, že v češtině jazykově nefunguje příliš ani jedno, ani druhé. Stejně jako kapitánka Janeway či majorka Houlihan (ta ze seriálu  M.A.S.H.).

Bohemistika, jakožto přísně vědecká disciplína, se samozřejmě k tomuto jevu již vyjádřila, a to mj. v internetové příručce Ústavu pro jazyk český (dostupné na http://prirucka.ujc.cas.cz). Ze stanoviska ÚJČ ocitujme dvě klíčové pasáže z uvedené příručky:
1. Přechylování příjmení, tj. odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských, a to příjmení domácího i cizího původu, není v běžné komunikaci povinné v tom smyslu, že by bylo nařízeno zákonem, vyhláškou či předpisem. Je pro jazykový systém češtiny jako flektivního jazyka vhodné, využívá jejích strukturních vlastností – toho, že změna gramatického rodu je vyjádřena pomocí přechylovací přípony a že různé pádové tvary tvoříme pádovými koncovkami. V každé mluvnici a jazykové příručce se s ním počítá jako s běžnou součástí slovotvorného a tvaroslovného systému. Účelem přechylování je smysluplné dorozumění, snaha vyhnout se nejednoznačným větám […] http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=700&dotaz=p%C5%99echylov%C3%A1n%C3%AD
2. Při užívání ženských příjmení (přechýlených, popř. nepřechýlených) je třeba lišit dva základní typy situací: 1. úřední komunikaci, tj. zápis ženských příjmení do matriky, jejich uvádění v dokladech, ve smlouvách apod.; 2. komunikaci neúřední, např. užívání ženských příjmení v médiích. Pro úřední komunikaci platí závazné předpisy, pro jiné projevy striktní pravidla stanovena nejsou […] http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=705&dotaz=p%C5%99echylov%C3%A1n%C3%AD.

Z toho všeho vyplývá:
1. V oficiální administrativní komunikaci důsledně dodržujme takovou podobu ženského příjmení, jež je zanesena do právně platných dokumentů.
2. Vyjádří-li žena vůli, aby její příjmení nebylo v češtině přechylováno, respektujme ji (ženu i vůli), i když věty jako  Mluvil jsem se slečnou Smetana mohou leckoho tahat za uši.
3. U příjmení exotických se rozhodujme podle jazykového citu, neupravuje-li již jejich psaní normativní příručka.
4. Nebrání-li tomu důvody uvedené v bodech 1, 2 , 3, přechylujme: češtině je přechylování vlastní.

Asociace středoškolských češtinářů uvítá diskusi k tomuto tématu. Jazykový cit je vlastní všem uživatelům mateřského jazyka, nejen lingvistům!

Jiří Kostečka