První číslo ČJL ročníku 64 přináší v uvedených rubrikách tyto texty:
Stati a články
M. Čechová: Smysl středoškolského studia češtiny
J. Kostečka: Deset povídek, které zatřesou duší
E. Gilk: Pavel Brycz: Patriarchátu dávno zašlá sláva (interpretace)
R. Adam: Deset tisícovek diváků?
Z praxe našich škol
J. Vala – J. Sladová: Vliv vyučovacích metod na vztah studentů k poezii
Diskuse
H. Průžová: Maturitní fórum: Vize MŠMT a odborných organizací se diametrálně liší
Z nové české literatury
V. Novotný: Nové básnické sbírky, nové prozaické knížky
Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český
I. Svobodová: Číslovky 4
Rozhledy
V. Novotný: Z literárního muzea: Růžena Svobodová
L. Lederbuchová: Rudolf Mertlík nejen antický
B. Procházková – M. Jamborová: Dva semináře Jazykovědného sdružení
J. Zeman: Polská stylistická konference o vztahu stylu a kultury
Literatura
R. Adam: Bohemistické miniatury
Podrobněji ad:
M. Čechová: Smysl středoškolského studia češtiny
Tento text přináší rozšířené znění příspěvku, jejž univ. prof. Marie Čechová přednesla 1. června 2013 na Maturitním fóru v Hradci Králové, zorganizovaném Asociací středoškolských češtinářů.
Známá lingvistka a stylistička se v tomto příspěvku vrací ke své původní specializaci didaktičky a podrobuje analýze současný stav výuky českého jazyka a slohu na středních školách. Vychází jí z ní obrázek nepříliš optimistický, neřekneme-li přímo tristní. Z hlavních myšlenek prof. Čechové vybírám:
– Společnost hrubne; projevuje se to jak na chování, tak na jazyku.
– Středoškolským učitelům není lhostejný stav národního jazyka, jde jim o zlepšování stavu a výsledků její výuky.
– Základním principem vyučovaání jazyku je princip komunikační, nelze ovšem podceňovat úlohu systematického systémového vzdělání jazykového.
– Není správná cesta nezasahování do jazyka lingvisty (stále platí Danešova ironická glosa k takovému přístupu: Nechte jazyk vlkům).
– Činnostní složka výuky je časově náročnější než složka vědomostní: proto by měla být posílena časová dotace jazykově-slohové výuky na SŠ na dvě hodiny týdně.
– Učitelé jsou finančně podhodnoceni, neexistuje propracovaný systém odborného postgraduálního vzdělávání.
– Neradostnou úroveň značné části středoškolské populace prokázaly státní maturity; ta souvisí mj. s přebujelým zřizováním soukromých škol a neuváženým nárůstem gymnázií po r. 1989; stejná situace nastala i na školách vysokých. Podle katastrofální úrovně praktických jazykových a stylizačních dovedností maturantů se zdá, že středoškolská léta jsou promarněna.
– Reakcí je snaha některých češtinářů stanovit jasná kritéria hodnocení slohovch prací; rozsah práce by ale neměl být některými maturanty chápán jako základní ukazatel kvality práce, jak se to děje.
– Kdo má slohové práce opravovat? Jestliže vázne kvalita oprav na školách, je na místě se ptát, jakou kvalitu výuky poskytly některým češtinářům jejich fakulty… Samozřejmě nelze připustit „nejjednodušší“ řešení, jak se problému zbavit, totiž maturitní slohové práce prostě zrušit.
– Maturita není izolovaný problém, souvisí s celým středoškolským studiem. Drilování úkolů a mechanické nacvičování předpokládaných slohových útvarů nejsou správnou cestou. „Soustavná cílevědomá dlouholetá a klidná práce v jazykových a slohovách hodinách (nevypouštěných, hak se leckde děje) by měla přivést studenta až k maturitě, bez děsů a přehnaného stresování,“ říká na závěr prof. Čechová.
J. Kostečka: Deset povídek, které zatřesou duší
V tomto dvojčlánku jsem se nechal inspirovat podnětem kolegy Miloše Hoznauera, emeritního češtináře, zcela jistě jednoho z nejlepších, kteří kdy na našich středních školách působili. V ČJL 3, r. 56, 2005-2006 zveřejnil příspěvek „Knihy, které v sobě nosím“. Vyzval v něm praktikující češtináře, aby se vyznali ze svých čtenářských lásek a uvedli jako on (s příslušným komentářem) deset povídek, které je při jejich setkávání s uměleckou literaturou nejvíce oslovily. A hlavně: které je inspirovaly k tomu, aby tento čtenářský zážitek předávali svým žákům.
Učinil jsem tak a přiznávám, že jsem se rozepsal možná až příliš, takže text bylo třeba rozdělit do dvou částí; druhá vyjde v ČJL 2, r. 64, v listopadu. Na druhou stranu jsem usoudil, že bez i delších ukázek z prezentovaných povídek nemohu svůj výběr ani metodické podněty pro práci v hodinách demonstrovat. A právě o to, aby s těmito povídkami mohli eventuálně na základě tohoto článku pracovat při výuce kolegové, mně šlo nejvíce.
Nakolik se to podařilo, musí zhodnotit jiní. Zde uvedu jen svoje povídkové „top ten“, o němž v dvojčlánku píši:
1. Eduard Bass: Příběh vysloužilého voltižéra (Lidé z maringotek)
2. Ray Bradbury: Usher II (Marťanská kronika)
3. Orfeus a Eurydika (např. ve verzi E. Petišky)
4. Stanisław Lem: Sedmá cesta (Z hvězdných deníků Ijona Tichého, v knize Zachraňme vesmír)
5. Lúkiános: Mínós a Sóstratos (Hovory podsvětní, v knize Šlehy a úsměvy)
———————————————————————————————
6. Jiří Marek: Otisk prstů (Panoptikum)
7. Giovanni Boccaccio: Den třetí, příběh pátý (Dekameron)
8. Milan Kundera: Falešný autostop (Směšné lásky)
9. Anton Pavlovič Čechov: Spát a spát
10. Isaac Babel: Berestěčko (Rudá jízda)
E. Gilk: Pavel Brycz: Patriarchátu dávno zašlá sláva (interpretace)
Nanejvýš inspirativní článek pro středoškolské češtináře. Ne snad tím, že by román P. Brycze mohl zaujmout dnešního většinového středoškoláka-nečtenáře, nýbrž metodikou, jíž doc. Gilk ukazuje, co je to literární interpretace. Jako středoškolského praktika, pro nějž je problematika interpretace alfou a omegou každodenního vedení literárních hodin, mne velmi oslovuje mj. skutečnost, že autor článku neváhá načrtnout dějovou linku příběhu: to nebývá tak běžné – až příliš často interpret „suverénně“ předpokládá, že kdo dané dílo nezná, není hoden… Gilkova interpretace je precizně zasazena do literárněhistorického rámce, jasně pojmenovává důležité literární souvislosti (s magickým realismem, konkrétně s románem Sto roků samoty G. G. Márqueze a s románem Nesmrtelný příběh J. Kratochvíla) . Neopomíjí samozřejmě formální rysy díla, zejména narativní techniky.
Doporučuji tento příspěvek všem kolegům-středoškolským češtinářům k pečlivému studiu.
R. Adam: Deset tisícovek diváků?
Tento příspěvek se zabývá zajímavým morfologickým jevem, jenž se ve středoškolské výuce většinou vůbec neobjevuje – totiž číslovkami skupinovými. Mohu-li soudit, ve známost středoškolských češtinářů vešel již rozdíl – dříve také nevyučovaný – mezi číslovkami souborovými (dvoje, patery) a druhovými (dvojí, paterý), avšak číslovky skupinové (dvojice, pětka, tisícovka) se skutečně ve středoškolské, natož základoškolské praxi běžně nevymezují a neprobírají.
Možná na chybu věci: jde rozhodně o samostatnou skupinu numerálií a stojí za to ji na střední škole zavést. Odborně precizní, a přitom velmi srozumitelný výklad doc. Adama nás provází všemi zákoutími sémantických nuancí u spojení jako stovka cigaret, dvacítka kořenů, teploty od mínus čtyřky do mínus sedmičky, TOP nula devítka, dvoustovka (=bankovka), pětistovka nových prvňáčků, čtyři desítky osob, čtyřicítka podezřelých apod. A v souvislosti s názvem článku: co přesně znamená demonstrovaly desítky tisíc lidí či chystá se sem na desítku tisíc mladých lidí? A jak se číslovky skupinové přesně významově liší od číslovek základních?
Odpovědi naleznete právě v tomto článku.
J. Vala – J. Sladová: Vliv vyučovacích metod na vztah studentů k poezii
Podnětný článek o projektu PedF UP, zabývajícím se výzkumem toho, jak studenti ve věku 12-19 let čtenářsky vnímají poezii a jak je možno jejich vztah k ní ovlivňovat metodami výuky.
Učitelé zapojení do tohoto výzkumu obdrželi dvacet námětů na vyučovací hodinu a vybrali si ten, který jim pro práci ve třídě vyhovuje nejvíc. Navíc dostali pět podrobně popsaných aktivit, které měli realizovat v experimentálních třídách: Co je báseň; doplňování chybějících slov do veršů; opakované navracení se k náročnému textu; převádění básní do prózy a zpět; psaní poezie.
Následuje popis metody a průběhu výzkumu, samozřejmě s popisem toho, co se ve vybrané třídě reálně dělo při dané experimentální hodině, včetně reakcí studentů.
Pro praktika jde o velmi inspirattivní článek, tím spíše, že uvádí konkrétní ukázky jak výchozího textu, tak výsledků studentské práce s ním. Nepochybuji o pravdivosti závěrečného tvrzení autorů, že během projektu se žáci zaktivizovali a byli pro práci s poezií viditelně více motivováni.
H. Průžová: Maturitní fórum: Vize MŠMT a odborných organizací se diametrálně liší
V přehledně komponovaném příspěvku přináší členka Asociace středoškolských češtinářů a účastnice Maturitního fóra 2013, organizovaného právě ASČ, přehled všeho, co se 1. června 2013 v Hradci Králové odehrálo. Upozorňuje nejen na vystoupení hlavních řečníků, ale i na bouřlivě komentované příspěvky univ. prof. M. Čechové a univ. prof. Pavla Janouška, které přinesly mj. pohled na maturitní zkoušku očima akademiků; poukázali přitom oba na nepříliš lichotivou úroveň současných studentů bohemistiky.
(Podrobné výstupy z tohoto setkání, včetně autentického znění referátů, jsou vyvěšeny na www.ascestinaru.cz v rubrice Maturita, konkrétně na http://ascestinaru.cz/category/maturita/obecne-maturita/Maturita.)
V. Novotný: Nové básnické sbírky, nové prozaické knížky
První ohlédnutí autora populární rubriky v novém ročníku nás informuje o dvou básnických sbírkách napsaných po mnohaleté odmlce: jde o díla Mare Sylvy Fišerové (1963) s pestrými druhy básnického vyjádření a Planeta euforikum Tomáše Hájka (1964), cyklus to filozoficko-epických reflexí. Novější česká poezie třetího tisíciletí je v přehledu zastoupena Jakubem Řehákem (1978), přesněji jeho básnickým triptychem Past na Brigitu, psaným jako poetické recitativy a inspirovaným beatniky i českým surrealismem.
Z prozaických novinek upozorňuje doc. Novotný na historický román Čekání na konec tmy Josefa Gavlíka o olomouckém kamenickém rodu, odehrávající se v 18. století. Další zmínka patří postromantickému básníkovi Miloši Vodičkovi (1938), čerstvě autorovi prózy Toleranční patent, stojící na pomezí autobiografického a fiktivního vypravěčství. Ukázkou postmoderní hravosti je koláž textů různého druhu Sebrané spí si básníka a prozaika Michala Šandy (1965). Za jednoho z nejvýraznějších prozaiků střední generace označuje V. Novotný Miloše Urbana (1967) a představuje jeho retrokroniku z časů tzv. první republiky Praga Piccola – beletrizovanou historii vysočanské automobilky. Pod pseudonymem Jakuba Katalpa (1979) píše západočeská autorka. Její rozsáhlý román Němci je jejím třetím dílem. Příběh se odehrává v předvečer 2. světové války a pak v jejím závěrečném období a je zajímavý tím, že je psán z německého pohledu, jakoby německýma očima.
I. Svobodová: Číslovky 4
V tomto díle se bohemistka Ústavu pro jazyk český zaměřuje na skloňování i psaní složených číslovek řadových a na dilemata jako dvěstěpadesátý / dvě stě padesátý, nebo dvoustý padesátý / dvou stý padesátý? Nebo: třicetiny, či třcátiny? Dozvíme se i to, jak psát složené výrazy typu tři čtvrtě hodiny x třičtvrtěhodinový, čtyřapůlnásobný aj. A také, že lze kupodivu psát i dvacetipětiletý, nikoli jen pětadvacetiletý.
Správné řešení číslovkových rébusů naleznete v článku i s podrobným komentářem.
Jiří Kostečka
