Jazyková pátrání mohou být někdy skutečným dobrodružstvím. Přečtěte si zprávu o jedné opravdu náročné rešerši, nebudete litovat.

Teoretický problém a jeho východiska:

Přišel do Poradny ASČ nedávno tento dotaz, téměř jistě od vyučujících češtiny: „Lze ve větě Bankomat je mimo provoz posoudit přísudek je mimo provoz jako přísudek jmenný se sponou (tj. přísudek slovesně jmenný)?“

Jde o dotaz velmi podstatný didakticky.

Odpověděli jsme že ano, že tu skutečně jde o přísudek se sponou. V další diskusi s tazateli jsme se pak dostali na spojení typu Bůh je v našich srdcích. Prošel jsem všechny české syntaktické příručky, které vlastním (a není jich málo), a zjistil pozoruhodnou věc: téměř všude, kde se autoři přísudkem slovesným se sponou zabývají (např. akademickou Mluvnici češtiny příliš nezajímá), se zdůrazňuje, že v uvedeném typu věty (a podobně: Karel je doma, Pivo je ve sklepě) je sloveso být plnovýznamové, nikoli sponové, a že tu funguje jako samostatný přísudek slovesný. Už menší ochotu autorů jsem zjistil v tom, vyjádřit se tedy jasně, zda výrazy v našich srdcích, doma, ve sklepě jsou pak v takových konstrukcích příslovečná určení místa.

Jen u Šmilauera jsem v Novočeské skladbě našel explicitní příklad Jsme tu uprostřed nejstarší pražské čtvrti ve výčtu příkladů právě na příslovečné určení místa (1969, str. 265). Ovšem pozor! V téže „bibli české syntaxe“ se sice na str. 155 uvádí v příkladu Otec je doma tvar slovesa býti rovněž jako nesponový (totiž jako zástupný namísto ležet, pracovat apod.), leč na str. 165 kupodivu nalezneme větu Cirkusáci byli všude doma v příkladech na vyjádření jmenné části přísudku se sponou! Že by zde rozhodovalo ono všude?

Pojďme dál. Příruční mluvnice češtiny (ve vydání z r. 2000) uvádí na str. 408 v rámci přísudku se sponou příklad On je pryč. Podle mého jazykového citu je to ale principiálně týž typ a jev jako ve větách Bůh je v našich srdcích, Petr je v kostele / doma.

Obrátil jsem se tedy na partnerský Ústav pro jazyk český s prosbou, aby se jeho syntaktikové k problematice jasně vyjádřili, včetně doporučení pro školskou praxi. Spolupráce zafungovala výborně – ovšem s tou výhradou, že se opět jednou ukázalo, jak je naše milá mateřština složitá. Až se hory zelenají.

Nejjednodušší to bylo se zodpovězením vlastního dotazu: Podle syntaktiků ÚJČ věta Bankomat je v provozu / mimo provoz je věta dvojčlenná se jmenným přísudkem se sponou. Cituji zdůvodnění: «Klasifikace tvaru slovesa být jako spony a výrazu v provozu / mimo provoz jako jmenné části sponového přísudku vyplývá z důvodů sémantických: Ve větě se říká, že podmět, substantivum bankomat, se nachází v nějakém „stavu“. Jde o spojení ustálené co do formy i významu. Stejnou, stavovou sémantiku máme v mnoha dalších běžných českých větách, např. ve větě Dům je na spadnutí, kterou nacházíme shodně ve Šmilauerově Novočeské skladbě i v Příruční mluvnici češtiny mezi doklady vět se sponovým predikátem. Naproti tomu věty Bůh je v našich srdcích, Otec je doma, Pivo je ve sklepě mají sémantiku „dispoziční“ (v terminologii NS, s. 155) neboli sémantiku „nacházet se (někde)“, což je jeden z významů plnovýznamového být. Jmenný výraz je v těchto větách příslovečným určením místa.»

Pak jsme se ovšem pustili do zmíněné věty On je pryč. A začaly se dít věci. Jakožto kontextově zapojená výpověď má totiž – věřte nevěřte – snad až čtyři různé významy s důsledky pro určení větněčlenské platnosti.

Autoři Příruční mluvnice češtiny a Skladby češtiny klasifikují spojení být pryč jako přísudek se sponou, tedy stejně jako spojení slovesa být s dalšími příslovci neadjektivního původu: např. Už je pozdě; Na konečné hodnocení je brzy; Pivo je dnes zadarmo; Jsi úplně vedle; On je celý pryč do Marie.
ÚJČ soudí, že «tato klasifikace je jistě oprávněná, … (avšak) přece jen nelze vyloučit, abychom příslovce pryč hodnotili, v některých případech, jako nositele funkce příslovečného určení místa ve větě s plnovýznamovým být, a to tehdy, vyjadřuje-li lokalizaci v prostoru, a to lokalizaci rezultativní, popř. lokalizaci očekávanou, tedy On je pryč = „On tady (už/ještě) není, On odešel/odjel/uprchl/se ještě nedostavil.“ Rozdíl mezi větami Soused je pryč, odjel na chatu a Víš, že soused umřel? Ranila ho mrtvice a byl pryč, v nichž je příslovce pryč užito v rozdílných významech, by pak byl reflektován i odlišně interpretovanou větnou strukturou. Pro toto chápání mluví sémantická blízkost vět Soused je pryč = „Soused tady není / Soused není doma“, ale proti němu Soused je pryč = „Soused není přítomen“ s přísudkem slovesně-jmenným. V tomto smyslu jde o případ ne zcela jednoznačně klasifikovatelný – definitivní řešení by mohli poskytnout pouze autoři, kteří – jako jediní ze všech – tento příklad ve svých pracích uvádějí.»

Pokud se v tom zmatku s významy ztrácíte, nejste sami. Dlouho jsem nechápal, jaký je významový rozdíl mezi „soused tady není“ a „soused není přítomen“ a proč by první mělo být spojením „být + PUM“ a druhé sponou se jmennou částí. Ale ono to tak v tomto pojetí je. Klíčem je substituce slovesem nacházet se: zatímco místo věty Soused je pryč (= „Soused tady není / Soused není doma“) lze říci Soused se nenachází tady / doma, u věty Soused je pryč = („Soused není přítomen“) není možné říci Soused se nenachází.

Nicméně k naprosté názorové jednotě Ústav pro jazyk český ani tak nedospěl, a proto se obrátil na autoritu z nejvyšších, univ. prof. Petra Karlíka. Cituji jeho vyjádření, krácené Ústavem a zaslané Poradně ASČ Ústavem pro jazyk český:

«Ve větě On je pryč je ESSE spona a pryč je lokální adverbium. Ukazuje na to kontrast: Petr je v kostele / On se nachází v kostele (být je spona, která získává v prostředí „osoba“, „místo“ interpretaci statického slovesa lokalizace). Ve větě Schůze je na sekretariátě / Schůze se koná / probíhá na sekretariátě je být spona, která získává v prostředí „událost“, „místo“ interpretaci procesového slovesa: Schůze je v pátek / Schůze se koná v pátek (být je spona, která získává v prostředí „událost“, „časový usek“ interpretaci procesového slovesa. Proto: *Petr je v pátek nemá interpretaci). Petr je pryč je podtyp Petr je v kostele, zvláštní tím, že pryč je neurčité zájmenné příslovce vyjadřující „na nějaké jiné místo“ (Běž pryč), takže interpretace spony být v tomto prostředí je jiná: proto nejde *Petr se nachází pryč, ale jde Petr se nachází na nějakém jiném místě, kam se dostal z nějakého výchozího místa.»

Uvádím celou tuhle motaninu i proto, že ukazuje, jakými metodami se lze dobírat odpovědí na složité jazykové problémy.

Co z odpovědi prof. Karlíka vyplývá pro učitele češtiny na ZŠ a SŠ? Vyjádřil se jednoznačně, že i tam, kde lze sloveso být nahradit slovesy typu nacházet se, konat se, probíhat, jde o sponu. Z toho vyplývá, že cokoli nepodmětového se sponou spojené je jmenná část přísudku se sponou (= slovesně-jmenného přísudku). To je ovšem pojetí, jež je v rozporu s výše uvedenou většinou ostatních syntaktických prací.

Didaktizace problému pro potřeby SŠ (event. ZŠ)

Jak tedy učit přísudek se sponou na středních školách a jak s ním naložit na školách základních?

Jsou dvě možnosti, jak látku pojmout. Jedna snadnější, přehlednější, ovšem rezignující na identifikaci jemnějších syntakticko-sémantických odstínů, druhá obtížnější.

V obou v prvé řadě odlišíme přísně trpný rod od přísudku se sponou; nesmí se stát podobná chyba jako v zadání ostrého maturitního testu, kde se tyto konstrukce v jedné úloze zaměnily.

Snadnější postup:

1. Každé nepodmětové spojení určitého tvaru slovesa být (a jeho modální či fázové obměny) s plnovýznamovým slovem označíme za přísudek jmenný se sponou. Je přitom lhostejné, zda spona má, či nemá vlastní věcný význam, tj. nelišíme mezi případy jako To je nádhera a To je (← pochází ) z Německa. Nicméně na to, že někdy nese význam pouze jmenná část a jindy též sloveso býti, žáky upozorníme a uvedeme několik vhodných příkladů: Pavla je u kamarádky. Koncert je ve Valdštejnských zahradách.
2. Věnujeme určitý čas vysvětlení, že jmenná část nejenže může být vyjádřena různými slovními druhy, ale že tu existují problematické jevy, s nimiž je nutné se seznámit: zejména konkurence 1. a 7. pádu podstatných jmen (Jeho matka je učitelka / Jeho matka je učitelkou); krátkého a dlouhého tvaru přídavného jména (Je zdravý / Je zdráv); 1. a 2. pádu (Byl to zážitek  nesmírné krásy / Byl to nesmírně krásný zážitek).
3. Nesponové je v tomto pojetí přísudkové sloveso být jen tehdy, není-li na ně navázán nepodmětový výraz a má-li význam „existovat“: Bůh je / Bůh není.

Obtížnější postup (odpovídající postulátům většiny mluvnic a syntaktických monografií):

1. Každé nepodmětové spojení určitého tvaru slovesa býti (a jeho modální či fázové obměny) s plnovýznamovým slovem, v němž nemá sloveso být vlastní věcný význam, považujeme za přísudek jmenný se sponou. Např. Karel je na mrtvici.
2. Jestliže má určitý tvar slovesa být vlastní věcný význam, je toto sloveso samo přísudkem a na něj navázané nepodmětové plnovýznamové výrazy jsou samostatnými větnými členy. To, že sloveso být má vlastní význam, pozná žák substitucí za slovesa jako nacházet se, odjet, pocházet, konat se (Petr je v kostele; Otec je z domu; Tohle je z Německa, Koncert je na zahradě).
3. Větněčlenská platnost navázaného nepodmětového výrazu se pak určí otázkovou metodou či podle jeho významu, popř. kombinací obojího.

Zdálo by se, že první postup lze doporučit pro 2 stupeň a negymnaziální/nelycejní školy 3. stupně; druhý postup pro gymnazisty. Obtížnější varianta umožňuje jemnou sémantickou analýzu, lze na ní skvěle demonstrovat a učit metodu substituce, dává daleko hlubší vhled do jazykového systému.

Věc však není tak jednoduchá a osobně se přikláním k tomu, aby se na všech našich základních a středních školách daná látka vyučovala podle prvního, jednoduššího metodického modelu. Ihned v bodech zdůvodním proč:
1. Zdánlivě snadné odlišení posunutých (obrazných) významů typu Je pryč („zemřel“) od přímých pojmenovaní („není tady“) může často selhávat: Dobrá, máme např. jasný případ Je na koni ve významu „daří se mu“, kde nelze na rozdíl od přímého pojmenování substituovat slovesem sedí. Ale vezměme si takové Je na křižovatce. Zde kupodivu lze substituovat slovesem stojí jak u významu „má dvě možnosti“, tak u významu „stojí na křížení dvou silnic“. Čím je tedy toto spojení v obrazném významu? Přísudkem jmenným se sponou, nebo přísudkem být + PUM? (A čím by vlastně bylo spojení Stojí na životní křižovatce v klasické závislostní skladbě? Příslovečným určením místa? Předmětem?)
2. Jakmile připustíme, že ve větě Petr je v kostele má výraz v kostele platnost příslovečného určení místa rozvíjejícího plnovýznamové sloveso být, rozjede se pandemonium případů, které musíme řešit analogicky, a to na střední škole – ani na gymnáziu – prostě není možné.
Řadu příkladů uvádějí Grepl-Karlík ve Skladbě češtiny; opakujeme však, že tito autoři považují daná spojení za slovesně-jmenné přísudky: Ten jed je na mravence (PU účelu?); To všechno bylo z lásky (PU příčiny/důvodu?); Je jako z divokých vajec (PU způsobu?); Na tohle je ještě příliš brzo (PU času?). Nakonec bychom mohli skončit u „doplňku“: Karel byl jako omámený ( → cítil se, choval se).

Závěr:

Pro školskou praxi na 2. a 3. stupni doporučuji – bez rozdílu typů a zaměření škol – pojmout i vyučovat spojení přísudkového slovesa být s nepodmětovým výrazem na něj navázaným vždy jako přísudek jmenný se sponou. Neslovesný výraz je pak jmennou částí přísudku se sponou, tj. neurčuje se jako samostatný slovní druh ani tehdy, má-li sloveso být svůj vlastní věcný význam, tj. je-li substituovatelné jiným slovesem stejného věcného významu.

Pozn. 1: Sponou je i sloveso stát se / stávat se, ovšem to nezpůsobuje potíže, o nichž zde píšeme.
Pozn. 2: Typ Mladost – radost doporučuji interpretovat jako přísudek slovesně-jmenný s vynechanou (elidovanou) sponou.

Jiří Kostečka

P. S. Asociace středoškolských češtinářů ocení jakékoli vyjádření k tomuto problému, a to jak od učitelů-praktiků, tak od syntaktiků a didaktiků.