Stěží uvěřitelný příspěvek dorazil nedávno do poradny ASČ. Z mnoha (často triviálních) dotazů zde pravidelně zveřejňujeme jen ty, jež jsou zajímavé, jež mají obecný charakter a širší dosah. Pokud nyní učiníme výjimku, pak jen proto, abychom znovu upozornili na zjevně tragickou jazykovou kompetenci některých praktikujících češtinářů. Roky se ví, že většina učitelů češtiny preferuje literaturu, roky jsou upozorňovány všechny filozofické i pedagogické fakulty na to, že by neměly „pouštět“ do praxe jazykově polovzdělané či nedovzdělané bohemisty… a roky, ba desetiletí se nic nemění. Posuďte sami:
Dotaz:
Dobrý den, nedávno jsem narazil na otázku ohledně slovního druhu přechýlených ženských příjmení. Například Na zastávce stála Nora Karásková. Syn měl ve škole podtrhnout podstatná jména a mezi jinými podtrhl i příjmení Karásková. Učitelkou na ZŠ to bylo vyhodnoceno jako špatná odpověd, protože je to údajně přídavné jméno. Po konzultaci se na tom měl shodnout i učitelský sbor. Nicméně já jsem přesvědčen o tom, že se jedná o podstatné jméno, tak jako mužské příjmení (tj. Karásek), pouze jde o jeho přechýlenou podobu. Nikde jsem nenašel, že by tomu bylo jinak. To, že se takové příjmení skloňuje jako přídavné jméno je věc jiná (mladý). Podle mě by přece nedávalo smysl, kdyby nepřechýlené příjmení (např. Petra Novák) bylo podstatné jméno a jeho přechýlená podoba (tj. Nováková) už bylo přídavné jméno. Totéž by totiž pak muselo platit i pro mužské příjmení vzniklé z přídavného jména. Např. pan Karásek by bylo podstatné jméno, kdežto pan Malý zase přídavné. Mohli byste mi prosím potvrdit, resp. vyvrátit můj názor?
Děkuji, pan L. M.
Odpověď ASČ:
Vlastní jména, a to i složená, musejí vždy obsahovat alespoň jedno jméno fungující jako jméno podstatné, např. Velké Medvědí jezero. Za podstatné jméno se v tomto smyslu považují i slova, jež jinak bývají jiným slovním druhem, např. Dlouhá (rozumí se vlastní jméno ulice: od původu přídavné jméno je tu zpodstatnělé, přebírá totiž na sebe funkci vypuštěného podstatného jména ulice).
Příjmení je jméno vlastní, jež samozřejmě označuje nikoli vlastnost (např. Smetanová neznamená, že je dotyčná dáma vyrobena ze smetany), nýbrž pojmenovává osobu, a je tedy jménem podstatným; jakožto podstatné jméno vlastní se také píše s počátečním velkým písmenem. Tazatel tedy naprosto správně dovozuje, že podle logiky učitelů jeho syna by např. příjmení televizní hlasatelky (Emy) Smetana/Smetany bylo podstatným jménem, zatímco možné příjmení její matky Smetanová jménem přídavným…
Přechýlením nikdy nevznikne jméno přídavné (srov. vlk-vlčice), nýbrž opět jen jméno podstatné, byť může mít formálně koncovku podle vzoru jména přídavného a taky se tak skloňovat. Koneckonců podstatným jménem jsou i slova jako chudý, hladový apod., pokud se jimi myslí osoba (např. v biblickém Blahoslavení chudí duchem či ve rčení Sytý hladovému nevěří).
Učitelce tazatelova syna i jejím radilům stačilo – místo neplodných polemik ve sborovně – nahlédnout do kterékoli normativní příručky českého jazyka. Pro základní školu je patrně nejvhodnější „Základní mluvnice češtiny“ autorů V. Styblík-M. Čechová-P.Hauser-E. Hošnová (SPN, a. s., 2004), kde jsou vlastní jména řešena na široké ploše od str. 62, a to samozřejmě v rámci kapitoly podstatná jména. Mimo jiné se tam praví, že typy Čelakovský, Hořejší a Světlá se skloňují jako přídavná jména (str. 84) – to ovšem pochopitelně neznamená, že se mezi přídavná jména též zařazují jakožto slovní druh! (A naopak třeba tzv. krátké tvary přídavných jmen typu mlád, mláda, mládo mají koncovky substantivní, avšak neřadí se mezi podstatná jména; podobně týž, který aj. mají koncovky podle vzoru „mladý“, a jde o zájmena: i v těchto případech rozhoduje význam slov.)
Opravdu mne zaráží, jak může aprobovaný češtinář chybovat v takové banalitě. Jedna věc je okamžité přehlédnutí se či omyl z roztržitosti, jež se mohou přihodit komukoli z nás, jiná věc pak promyšlená neznalost zcela základní odborné problematiky. A z ní plynoucí matení dětí a frustrování rodičů. Pak se divme, jak malý respekt má naše kantorská profese…
Jiří Kostečka