Z našeho archivu: 

Josef Peřina

Autor v článku vyvrací tradované tvrzení, že kronikářovým pramenem pro vylíčení nejstarší fáze českých dějin bylo vyprávění starců, jehož jádrem byly staré pověsti tradované v lidovém prostředí. Ukazuje, že mytické pověsti vážící se k počátkům raně středověkého státu a založení jeho panovnického rodu mají inspirační zdroje v biblickém vyprávění a židovských a antických mýtech.

Žákům českých škol všech stupňů se při výkladu Kosmovy Kroniky Čechů dostává v hodinách literární výchovy dnes již kanonizovaného tvrzení, že kronikářovým pramenem pro vylíčení nejstarší fáze českých dějin bylo bájné vyprávění starců, jehož jádrem byly staré pověsti tradované v lidovém prostředí. Tento výklad má oporu v literárněvědné literatuře, jejíž autoři jej svou odbornou erudicí a autoritou již více než sto let posvěcují. Objevuje se tak již v dílech skupiny jinak velmi kritických pozitivistických literárních historiků konce 19. a prvních desetiletí 20. století. Po Jaroslavu Vlčkovi, který ve svých Dějinách české literatury (1897) objektivně konstatuje pouze to, že Kosmas přesně liší starý mýtus (senum fabulosa relatio), starce přitom nezmiňuje, a ověřitelná historická fakta, další pozitivističtí literární historici postupují jinak. Václav Flajšhans ve svém díle Písemnictví české slovem i obrazem (1901) konstatuje: „(Kosmas) rozeznával pečlivě báječné podání starců, prameny cizí a svou vlastní zkušenost.“ Jan Jakubec ve svých Dějinách české literatury I (1929) píše: „(Kosmas) rozeznává mezi báječnými pověstmi, jež prý vypravují starci, a mezi událostmi dějinnými.“ Nejdále pak v tomto výkladu došel na sklonku 50. let Antonín Škarka, který v Dějinách české literatury I (1959) tvrdí: „(Kosmas) nepřezíral lid. Právě nějací starci z lidu, nějací prostí lidoví vypravěči byli jeho zpravodaji pro mýtickou dobu pohanského pravěku, z něhož nejsou zachovány písemné prameny. Navázáním na tuto ústní slovesnost, tj. bájné podání starců, kterou ovšem nepředkládal věrně, ale literárně zpracovával a stylizoval podle vkusu tehdejších vzdělanců, odchovanců a ctitelů antické starořímské literatury, ukázal Kosmas na tyto přezírané prameny literárního tvoření, oslavil tvůrčí sílu bezprávného lidu a leckde přejal z jeho výtvorů protipanské, protifeudální názory.“ Toto tvrzení považuje naprosto ahistoricky v souladu s marxistickým pojetím dějin Z. Nejedlého Kosmovy starce za jakési lidové vypravěče, kteří navíc tlumočí protifeudální názory prostého lidu. Můžeme jen doufat, že podobný výklad se k žákům našich škol dnes již nedostává. Bohužel i v žáky hojně používaných příručkách, jimiž jsou Přehledné dějiny literatury B. Balajky (1970) a Panorama české literatury (1994) Joefa Galíka, Lubomíra Machaly a Eduarda Petrů, tradiční výklad o lidovém základu kmenových pověstí reflektujících se v Kosmově kronice našel své pevné místo.

Výše uvedená konstatování vědců a následně i jejich aplikace českými učiteli v hodinách literární výchovy se přitom opírají pouze o jeden jediný zdroj, jímž je výše uvedené kronikářovo tvrzení, že čerpal ze senum fabulosa relatio, z něhož jaksi přirozeně a logicky vyplývá, že starci byli českého původu, a vyprávěli mu tudíž dávné báje české provenience.

Záležitost však není tak jednoznačná, jak se na první pohled jeví. Dávné české mytické příběhy vážící se ke vzniku státu a ustavení panovnické dynastie nesou totiž řadu společných rysů s obdobnými pověstmi jiných evropských národů, které nasvědčují tomu, že všechny vycházejí ze stejných zdrojů. Řada etnologů a historiků, např. Vladimír Karbusický, Dušan Třeštík a Josef Sadílek, o jejichž závěry se opírám, se dnes domnívá, že mytické pověsti vážící se k počátkům raně středověkých států a založení jejich panovnických rodů stojících na počátku nově se rodící evropské křesťanské civilizace mají své inspirační zdroje v biblickém vyprávění a židovských a antických mýtech. Ostatně sám zakladatel Svaté říše římské německého národa Karel Veliký se přihlásil k tradici předchozí antické římské říše a ne náhodou se v této souvislosti hovoří o karolinské renesanci. Nové mýty vzniklé podle antických vzorů a biblického vyprávění, líčící mimořádný nadpozemský původ panovnických rodů evropských národů, hlásaly jejich výjimečnou předurčenost k panování a neotřesitelnost moci. Tyto příběhy tím přispívaly pochopitelně i ke konstituování a vnitřnímu upevnění raně feudálních států.

Je proto víc než příznačné, že první verze pověsti líčící vznik přemyslovské dynastie vznikla v době konstituování českého státu na sklonku 10. století a byla vtělena do Kristiánovy legendy, kterou historik Josef Pekař právem nazývá první českou kronikou. Její autor uvádí, že se čeští Slované žijící dosud nespoutaně obrátili při morové epidemii o radu k věštkyni. Na její radu založili hrad Prahu a poté nalezli prozíravého a důmyslného oráče Přemysla a v souladu s výrokem věštkyně jej ustavili knížetem a věštkyni mu dali za manželku. Tento příběh je nepochybně inspirován mytickým vyprávěním, jehož první verzi nacházíme již v antickém Řecku. Podle ní se oráč stal milencem bohyně Athény a oba pak dali lidem zákony vymezující normy jejich chování..

Muže oráče symbolizujícího oplodňující sílu, který vstoupí ve svazek s ženou obdařenou mimořádnými vlastnostmi, nacházíme pak i v mýtech dalších evropských národů. Římský historik Justin vypravuje historku o oráči Gorgiovi, na něhož při práci začalo intenzivně dorážet ptactvo. Šel se zeptat augurů, co to znamená, potkal však krásnou dívku obdařenou věšteckými schopnostmi a ta mu sdělila, že znamení je pro něho věštbou království, a přislíbila mu manželství. Oráč se později stal králem Frygů a ztišil mezi nimi panující rozbroje.

Obdobná pověst se objevila i u Gothů. Podle ní zemi trápily velké zmatky, které přiměly její obyvatele obrátit se o radu na kněze. Ten jim poradil, že musí najít oráče jménem Wamba, jenž by měl převzít trůn. Vypravenému poselstvu se podaří jmenovaného najít díky jeho manželce nesoucí mu oběd. Wamba nechce přijmout království, dokud mu nevykvete otka zaražená do země a nezazpívá vařený kohout přinesený mu k obědu. To se nakonec vyplní a Wamba s manželkou se stanou korunovaným královským párem. Obdobné pověsti pak nacházíme v Polsku v souvislosti se vznikem panovnické dynastie Piastovců, v Maďarsku, v Německu a v dalších evropských zemích.

Autor Kristiánovy legendy neuvádí, z kterého pramene toto staré vyprávění získal, pouze konstatuje, že se jedná o pověst (ut fama fertur), blíže však své tvrzení nespecifikuje. Vzhledem k tomu, že příběh zapadá do kontextu ostatních výše uvedených bájí, lze vyloučit jeho lidový původ. Autorem pověsti musel být dobový vzdělanec znalý Bible, antické literatury a evropských mýtů, navíc zcestovalý a obeznámený s prostředím evropských dvorů. Je pravděpodobné, že jako člověk schopný epické literární tvorby upravil starý mýtus na míru českému panovnickému rodu, a nelze ani vyloučit, že tak učinil i na některém z dalších evropských panovnických dvorů. Každý z vládců této doby si jistě rád vyslechl historii o svém mimořádném původu a poslání, která navíc pomáhala upevňovat jeho moc.

Kosmas začíná psát svou Kroniku Čechů zhruba o sto dvacet let po Kristiánovi, ve značně rozkolísané politické situaci českého státu, k níž došlo v důsledku sporů ve vládnoucím panovnickém rodu. Jako aktuální pociťoval i on potřebu přispět k upevnění vědomí tradice a legitimity vládnoucího rodu a to se promítlo i do jeho zpracování pověstí vážících se ke vzniku přemyslovské dynastie, které údajně získal od oněch výše zmíněných „bájivých starců“. Pověst oproti Kristiánovi přitom značně rozšířil a převyprávěl. Její jádro, jímž je povolání Přemysla od pluhu k vládě, zarámoval líčením příchodu Slovanů do Čech a následně pak příběhy o dívčí a lucké válce.

Ve vyprávění samém lze ovšem vysledovat řadu reálnějších pramenů, které Kosmovo tvrzení o pramenu senum fabulosa relatio jako jediném přinejmenším problematizují. Za jeden z pramenů lze považovat jádro pověsti obsažené v Kristiánově legendě, které souvisí, jak jsme ukázali již výše, s okruhem evropských mýtů. Kronikář jako vysoký církevní činitel pravděpodobně znal i vojtěšské legendy. Vyprávění o příchodu Slovanů pod vedením starosty Čecha do země je nesporně ovlivněno soudobými kronikami, které shodně s Kosmou líčí v souladu s Biblí začátek pohybu evropských národů po pádu babylonské věže do jejich cílových destinací. Kronikářův obraz putování našich předků má pak předlohu v biblickém exodu Izraelitů z Egypta do země zaslíbené. I oni putují do země hojností oplývající a dávno jim přislíbené a na konci pouti jejich starosta vystoupí stejně jako Mojžíš na horu, odkud vidí krásu a plodnost nového domova. Po vylíčení obrazu zlatého věku, jenž je zřetelně inspirován vyprávěním antických klasiků Vergilia a Ovidia, líčí kronikář v souladu s Kristiánovou legendou a dalšími evropskými mýty dobu svárů a nepokojů mezi obyvateli Čech, které bylo nutné řešit. Na rozdíl od Kristiána je do příběhu vložen motiv soudního sporu dvou bohatých mužů o meze, který Kosmas s největší pravděpodobností přejal z dobové legendy o svatém Medardovi. Nespokojenost přítomných mužů s rozsudkem soudkyně Libuše, nadané věšteckými schopnostmi, vyústí v požadavek vlády muže. Libuše nejdříve varuje shromážděné před následky tvrdé mužské vlády a její varovná řeč není pak vlastně ničím jiným než parafrází obdobného varování biblického soudce Samuela. Nakonec však požadavku vyhoví, je vysláno poselstvo k oráči Přemyslovi a následně dojde k jeho jmenování knížetem. Ten pak nastolí řád ve spory soužené zemi, stejně tak jako panovníci v obdobných evropských mýtech.

Z výše uvedené antické pověsti o bohyni Athéně a jejím milenci oráčovi Kosmas využil motiv tzv. královského pole, které každý rok rituálně obdělávali oráčovi královští následníci. Pole nevelké rozsahem leželo uprostřed všech polností a nenáleželo k žádné z nich. Král obdařený božskou mocí jej symbolicky každý rok zoral, aby zajistil hojnou úrodu na všech jej obklopujících polích. Když věštkyně Libuše vysvětluje vyslancům, na kterém poli najdou Přemysla, její popis plně odpovídá zmíněnému královskému poli. Rituální černá a bílá barva Přemyslova volského spřežení je pak zase zřejmě přejata z Vergiliovy Aneidy. Příběh dívčí války má pak předlohu v antické pověsti o Amazonkách a v etymologických pověstech o dívčích hradech či městech, které se opět objevují u řady evropských národů. Takovýchto příkladů bychom mohli v Kosmově kronice najít pochopitelně ještě mnohem více. Paralely ke Kosmovu vyprávění nacházející se v biblickém vyprávění a antických mýtech byly již velmi podrobně analyzovány odbornou literaturou, v poslední době v díle D. Třeštíka Mýty kmene Čechů a J. Sadílka Kosmovy staré pověsti.

Všechna uvedená fakta evokují otázku, zda mohl kronikář čerpat pověsti týkající se počátků národa a státu od reálných starců své doby. Kosmas začínal psát svou kroniku jako starý muž, který ostatní starce, své vrstevníky, věkem i vědomostmi vysoko převyšoval. Mohli sdělit něco nového absolventu prestižních škol, především té lutyšské, muži nesmírně sečtělému, vysokému církevnímu hodnostáři pohybujícímu se na panovnickém dvoře? Pokud by v této době žili takoví nositelé historické paměti národa, patřil by mezi jejich přední představitele především on sám a nemusel by se na žádný další pramen odvolávat. Se starci tohoto typu bychom se u nás na počátku 12. století nemohli setkat, neboť jejich existence byla možná jen za jistých podmínek, z nichž základní bylo zdola kolektivně prožívané vědomí tradice jednotné národní a státní pospolitosti. K tomu ovšem tehdejší doba ještě nedorostla. Vzhledem ke stavu společnosti mohly vznikat pouze pověsti vážící se ke konkrétním místům nebo událostem. Tuto místní příznakovost si pak pověsti vzniklé v lidovém prostředí uchovaly až do doby národního obrození.

Starci předávající v bájích historickou paměť národa se však nakonec v české literatuře přece jen objevili, ovšem až o sedm století později, v éře preromantismu, reprezentované známými literárními falzy, Rukopisem královédvorským a zelenohorským. Jejich autoři vytvořili umělecký obraz mytického českého státu spravovaného demokraticky zákonodárným sněmem, jehož se zúčastňovali zástupci jednotlivých rodů, státu s pevnými etnickými hranicemi, jehož příslušníci si právě díky starcům, nositelům historické paměti, formovali vědomí národní a státní pospolitosti opřené o jimi předávané historické a společenské tradice. V Rukopise královédvorském je zmíněna postava bájného pěvce Lumíra, který svým zpěvem hýbal všemi vlastmi, v Rukopise zelenohorském si přítomní lechové v Libušině soudu připomínají Čechův příchod do země. Starci vyprávějící pověsti se objevují i dalších dílech tehdejších preromantických tvůrců. V Lindově Záři nad pohanstvem se tak objevuje stařec Chasoň vypravující lidu shromážděnému na slavnosti boha Svantovíta staré báje o počátcích národa a jeho nejstarších dějinách. Se zájmem poslouchají příslušníci střední i mladé generace, kteří v budoucnu budou tyto pověsti předávat dalším generacím. Starci vypravující pověsti se dostali i do tehdejší vědecké literatury, vážně se o nich zmiňuje i František Palacký, který výklad nejstarších dějin opřel právě o Rukopisy.

Kosmovi a preromantičtí starci se tak ocitají i přes značný časový odstup osmi století, který je dělí, velmi blízko sebe. Myšlenku, že Kosmovi starci by mohli díky tomu být důkazem pravosti Rukopisů, je nutné vyloučit, neboť je jako falzifikáty usvědčila souvislá a nezvratitelná řada relevantních důkazů. Pro zřejmou blízkost pojetí postav u Kosmy a preromantiků je proto třeba nalézt jiné logické vysvětlení. Klíčem k němu může být textologický rozbor způsobu překladu textu kroniky z latiny do češtiny. Porovnejme na počátku text Kristiánův a Kosmův. Text prvního z nich je jasný a nedvojznačný, zní „ut fama fertur“, jasně vymezující pojem pověst. Kosmovo stanovení pramene „senum fabulosa relatio“ je mnohoznačnější, než se na první pohled zdá, a otevírá možnost řady různých výkladů. Především nevíme s jistotou, pro který český výraz zvolil Kosmas latinský termín senum. Čeština, v slovní zásobě daleko bohatší než románská latina, stavěla Kosmu nejednou před problémy. Někdy dokonce nenašel pro český výraz v latině vhodný protějšek a byl nucen v textu ponechat bohemikum, jindy musel pracovat s opisem. V tomto případě je situace o to složitější, že slovo senex znamená v latině buď stařec, nebo adjektivum starý. Situaci navíc pak komplikuje skutečnost, že kronika byla do češtiny přeložena po více než sedmi stoletích a překlad musel být logicky ovlivněn i proměnami latiny, která se od doby Kosmy v údobí humanismu vrátila ke svým antickým kořenům, a překladatelé tuto skutečnost také nutně museli reflektovat.

Shrneme-li uvedené, nemáme jistotu, zda Kosmovo senum je správný ekvivalent k jeho českému výrazu, nemáme dále jistotu, zda novodobý český překlad odpovídá plně tomuto pojmu středověké latiny, navíc je otázkou, zda správně vystihuje Kosmův původní český pojem. Jednu jistotu, o niž se můžeme opřít, však přesto máme. Prvním překladatelem kroniky do češtiny byl v roce 1874 známý historik V. V. Tomek, horlivý obhájce pravosti Rukopisů, navíc pak překlad pořídil před zahájením rozhodující fáze zápasu o jejich pravost v 80. letech 19. století. Řada historiků v této době brala pověsti vypravované starci za spolehlivý historický pramen k nejstarším dějinám, a je proto velmi pravděpodobné, že Tomek v souladu s dobovými historiografickými názory do překladu Kosmovy kroniky implantoval literární produkt počátku 19. století, jimiž byli starci vypravující dávné pověsti, tím, že ze dvou možností překladu slova senex zvolil podstatné jméno. Druhý a zatím poslední překladatel kroniky K. Hrdina pak Tomkův překlad tohoto slova přejal. Tomuto výkladu nasvědčuje i porovnání latinských textů Kristiána a Kosmy s cílem nalézt jejich nejbližší synonymický ekvivalent v češtině, jímž by mohl být proti Kristiánově jednoznačné pověsti překlad Kosmova sousloví jako stará bájná vyprávění.

Kosmas zřejmě jako Kristián bájnými vyprávěními pravděpodobně rozuměl staré epické příběhy tradované na panovnickém dvoře v 10. a 11 století, které se mu tehdy vzhledem k jistému časovému odstupu jevily jako staré. Nově je zpracoval a doplnil dalšími motivy z biblických textů a antických mytologických vyprávění.

Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že bájné vyprávění starců tak zůstalo jedním z posledních reliktů preromantismu, který se udržel v literární vědě více než sto let, až do počátku 21. století, navíc i zkošatěl a byl i ideologicky zneužit. Rukopisný mýtus padl sice již před více než sto lety, dávný stařec sedící pod rozložitým stromem však báje vypravuje dál i žákům a studentům našich škol. V literární výchově by proto bylo vhodné jej opustit a ukázat místo našich starých pověstí v širším kontextu evropské mytologické tradice.

Literatura:

Karbusický, Vladimír: Nejstarší pověsti české, Praha 1967.

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů, Praha 2003.

Sadílek, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů, Praha 2001.

Z časopisu Český jazyk a literatura, č. 2, 2015