Jiří Kolář (1914–2002)

Bohuslav Hoffmann

Text připomíná 100. výročí narození velkého českého a evropského básníka a výtvarníka. Ukazuje uměleckou dvojí tvář jeho tvorby s důrazem na tvorbu slovesnou. Chce ukázat i inspirující sílu jeho tvorby, kterou by mohla, ba měla využít i škola.

V roce 2014 jsme si připomněli sté výročí narození dvou velkých moderních českých spisovatelů − Bohumila Hrabala a Jiřího Koláře. Na rozdíl od prozaika a sporadického autora výtvarných koláží B. Hrabala je J. Kolář vcelku rovnocenným spisovatelem a výtvarníkem, autorem propojujícím umění verbální s výtvarným, a to především formou různorodých koláží. Jeho monumentální kniha Slovník metod (Okřídlený osel) z osmdesátých let (v ČR vyšla r. 1999) obsahuje více než sto obrazových ukázek a výkladových charakteristik barevných básní a koláží, autentických básní a koláží, autokoláží, autoportrétů, chiasmáží, konfrontáží, muchláží, nalezených básní a koláží, oblázkových básní, otvorových koláží, proláží, roláží, slepeckých básní, smirkových a hmatových koláží, týdenních koláží, zdrhovacích a rozepínacích koláží, začatých a nedokončených básní a koláží atd. Kolář zdůrazňuje pluralitu metod a mnohotvárnost obrazů a rozmanité hry s nimi, inspirativní sílu imaginace a kreativity tvůrce i čtenáře.

Kolář měl blízko k výtvarnému umění od samého počátku své umělecké tvorby (první koláže vystavoval už koncem 30. let v divadle u E. F. Buriana). Vždyť začínal jako surrealista, ale ve čtyřicátých letech byl jedním ze zakladatelů výtvarné umělecké Skupiny 42 (až do volného přistoupení dalších básníků – I. Blatného, J. Kainara ad. – byl ve skupině jediným básníkem). V básnické sbírce Dny v roce z r. 1948 vytvořil portréty některých přátel z této skupiny a umělců podobné orientace. Přečteme-li si např. básně věnované Františku Grossovi, Františku Hudečkovi nebo Kamilu Lhotákovi, můžeme z těchto portrétních básní psaných volných veršem, z těchto verbálních podobizen kolegů výtvarníků vytvořených z motivů jejich obrazů (noční chodec; potrubí srdce; oheň strojů; rty dlažby; mechanismy moderní techniky; ohrady periferie města, kde splývá město s přírodou, kde kdejaký kout metropole mluví řečí závodišť i zahrad; řeč asfaltéra i letce apod.) vypozorovat tematiku i poetiku Skupiny 42. (Dobrý námět pro tvořivou práci studentů ve škole.)

Česká veřejnost se s Kolářovým dílem seznamovala velmi obtížně. V padesátých letech (zvláště v jejich první polovině) jeho původní práce nevycházely, dokonce byl v r. 1952 kvůli rukopisnému textu Rod Genorův na devět měsíců uvězněn. Až v r. 1957 vyšla Kolářovi významná teoreticko-básnická kniha Mistr Sun o básnickém umění, básnická parafráze starého čínského textu z poloviny 4. století před n. l. Mistr Sun o umění válečném.

Do širšího veřejného povědomí vstupuje Kolář až v šedesátých letech, zejména výbory svých starších děl: viz Náhodný svědek. Výbor z díla. Verše z let 1937–1947 (Mladá fronta 1964) a Vršovický Ezop, který obsahuje vybrané texty ze sbírek Černá lyra, Návod k upotřebení, Marsyas, Z pozůstalosti pana A., Vršovický Ezop a Česká suita, tedy verše z let 1954–1957 (Mladá fronta 1966).

Některá díla napsaná v poúnorových letech mohla být vydána až v sedmdesátých a osmdesátých letech v samizdatových edicích (Petlice, Expedice, Krameriova expedice), v exilových nakladatelstvích nebo až v souborném Díle, které vychází od r. 1992.

Z Kolářovy tvorby ze čtyřicátých a padesátých let mohou být pro školu zajímavé a podnětné autentické, svědecké a do jisté míry plebejské, protiromantické příběhy a osudy lidí zejména z velkoměstské periferie; dále ukázky z Černé lyry, České suity, Marsyasu; a obzvláště z pozoruhodné knihy Básně ticha, publikace verbálního a výtvarného charakteru, která obsahuje texty z let 1959–1960. Její sazba byla rozmetána v r. 1970, jako celek vyšla až r. 1994.

Básně Černé lyry podobně jako České suity lze zařadit k svědecké, dokumentární, autentické poezii, která koresponduje s nebásnickými, deníkovými texty J. Koláře, texty, jež nemohly v Československu vyjít: Roky v dnech (texty z let 1946–1947), sazba rozmetána v roce 1949 a 1970; Prométheova játra obsahující Rod Genorův (Skutečná událost), Jásající hřbitov (Výbor z deníku) a Každodenní komedie, Očitý svědek (deník z r. 1949), sazby obou byly rozmetány r. 1970.

Černá lyra měla být třetí částí zamýšleného triptychu (spolu s Mistrem Sunem o básnickém umění a Novým Epiktetem). Její obsah tvoří autentické obrazy dějin lidské podlosti, mj. z doby druhé světové války a z koncentračních táborů (např. Marie Nousková, Oradour, Pardubice 24. června 1942, 1944 ad.) K této sbírce autor r. 1965 (v tomto roce vyšly ukázky ve výboru Vršovický Ezop) napsal: „Napřed jsem se pokoušel vtáhnout tyto výpovědi do mlhy literatury, ale brzy jsem poznal nesmyslnost svého počínání a rozhodl jsem se ponechat jim jejich autentičnost. Proto jsem také tyto básně nazýval autentickou poezií. A proto bych si také přál, aby nebyly považovány za nic jiného (stejně jako zápisy z České suity) než za jakési ,knižní podání‘ “. (Třetí svazek Díla, 1993, s. 245)

Českou suitu tvoří dopisy historických osobností české společnosti 19. a počátku 20. století (Thám, Jungmann, Palacký, Čelakovský, Havlíček, Němcová, Smetana, Neruda, Zeyer, Čech, Krásnohorská, V. Mrštík…), které Kolář opět „povýšil“ do polohy básnické tím, že je rozepsal do veršů.

Po pročtení vybraných Kolářových textů z Černé lyry nebo České suity, po seznámení s principem výstavby těchto básnických textů původně nebásnických se mohou žáci sami pokusit vytvořit obdobné básně z jimi vybraných dopisů, vyprávění známých apod. Prolnutí básnického a nebásnického tu má vysokou etickou hodnotu a hodnotu výpovědi o smysluplnosti básnické tvorby. Vždyť k sestavení České suity vedla Koláře podle jeho sdělení snaha „být tam, kde je život nejtěžší, být s těmi, kdo jsou odsouzeni platit tím nejtěžším“ (J. K., Dílo, třetí svazek, 1993, s. 245). Byla to snaha nepřekročit „hranici tíhy lidského osudu, tíhy věty“ (tamtéž).

Byla to doba, kdy Kolář ještě věřil v sílu svědeckého slova a věty.

Svědčí o tom i oddíl Marsyas v knize Vršovický Ezop z r. 1966. Marsyas je „výsledkem pokusu, co dokáže zvolená jazyková poloha jako inspirační výheň sama o sobě“ (s. 183). V Marsyasu nalezneme příběhy, pro jejichž vyprávění zvolil Kolář velmi expresivně pojatou obecnou češtinu, mj. i pro slavný Hamletův monolog, v němž tento Shakespearův hrdina uvažuje o tom, „Zda žít nebo nežít – to je oč tu běží“ (v překladu E. A. Saudka), „Být nebo nebýt. Jak to rozhodnout?“ (v překladu Z. Urbánka) či Být nebo nebýt – to je otázka (v překladu M. Hilského). Podle Koláře „Strašit tady nebo nestrašit – to je trabl“ v době vykloubeného času, v době, která se pomátla. „Vymknuta ze svých kloubů doba šílí,“ napsal básnicky vzletně E. A. Saudek.

Kolář užil pro celý monolog obecnou češtinu v extrémní poloze, neboli strhl tyto vážné filozofické (metafyzické, existenciální) reflexe jazykovou formou z vysokého piedestalu do polohy nízké. A čtenář se musí ptát, zda při této jazykové poloze stále ještě pociťuje tíhu lidského osudu, tíhu věty. Je tato jazyková expresivita adekvátní závažnosti tématu? Není to jen opačná poloha extenzivního, vznosného, vznešeného, stylově vysokého až knižního obrazu plného archaických slov, obrazů upomínajících na mytologické texty antické, jež měla v oblibě doba renesanční, v níž byl Hamlet napsán? Oproti překladu Saudkovu jsou přece jen překlady Z. Urbánka z konce 50. let a současný jazykově stroze básnický překlad M. Hilského stylově věcnější. Na tento trend (Urbánkův a Hilského) pochopitelně navázal i J. Kolář, ale umocnil onu věcnost až do verbálně „barbarské“ polohy, čímž znovu zvýraznil exkluzivitu v podobě plebejského patosu plného vulgarismů, expresivních frazeologických obrazů. Obzvláště dnes se už zdá jeho někdejší plebejskost, nevznešenost hodně archaická, neživá, zejména v poloze lexikální a frazeologické:

(…) Mít to za sebou,

zakládat na sádlo, zalézt do kanafasu,

stavět si hrady taky? V tom je to kopyto:

Jaký bubáky vyhánět z makovice potom,

ztvrdlej jak veka a kvit s popelem,

to je blecha v uchu, to je tahák,

pro kterej každej třeba sto let louská šváby.

(…)

Tak máslo na hlavě z nás vybaluje baby

a kuří oko vyžene chuť na vandr kolem světa.

Můžeš mít kartu jak řemen,

když máš v kalhotách, vraž si facku,

nikdo nekouká – ale už ani muk…

(Vršovický Ezop, 1966, s. 73)

To by mohl být úkol pro žáky, převést Kolářovu obecnou češtinu do obecné češtiny či třeba studentského slangu dnešního času (ideální by bylo zachovat přitom nerýmovaný blankvers, tj. pětistopý jamb). Které výrazy a frazémy z Kolářovy básně Strašit tady nebo nestrašit – to je trabl ještě dnes obstojí? Dokáže tato jeho báseň (zvolená jazyková poloha) ještě znovu inspirovat, anebo je to již jen historická kuriozita? Vždyť její tematika je stále (už více než čtyři sta let) živá a aktuální. Ale jakou zvolit přiléhavou jazykovou formu vyjádření? Minimálně v tomto směru je tento výjimečný Kolářův text dozajista inspirativní i dnes.

Na přelomu 50. a 60. let se Jiří Kolář postupně soustřeďuje na tvorbu výtvarnou – slovesnou tvorbu však ještě neopustil úplně. V době, kdy bylo zvláště ve veřejném prostoru slov až příliš, slov hlučných a frázovitých, vzdálených na hony od opravdového života člověka (viz mj. hry V. Havla Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění), byla jeho slova obrazně řečeno tichá. Příznačně proto nazval knihu, do níž soustředil básně z let 1959–1961, Básně ticha. Je to kniha mimořádně důležitá z hlediska vývoje Kolářovy tvorby. Minimálně ze tří důvodů: (1) je dokladem procesu přemísťování slova a obrazu, (2) zaměňování slov a věcí (předmětů) jako stop po člověku; se slovy se zachází jako s věcmi a věci se stávají místo slov součástí „optických“ básní, v nichž místo gramatické syntaxe nastupuje syntax výtvarná; jde o vznik básní evidentních, předmětných, nalezených apod., (3) materiálem básní je lidské jednání, výzva, „návod“ k němu, přímá aktivizace čtenáře k poznání sebe sama; takovým básním Kolář říkal básně-návody. Kolář se tak vřazoval do širokého internacionálního proudu tzv. experimentální poezie, poezie konkrétní, vizuální, autentické strojopisné, evidentní, lettristické aj. Postupně se proměňoval ze slovesného umělce v umělce výtvarného. Slovo či spíše jeho asémantické části (písmena, slabiky) však zůstávalo základním stavebním materiálem strojopisné obrazové básně; z fragmentů slov sestavoval Kolář různé („geometrické“) obrazce, pomocí nichž vyjadřoval různá témata, zejména jakousi strojopisnou galerii portrétů slovesných či výtvarných umělců. Písmena a obrazce tvořily výtvarnou a významovou jednotu. Tak kupř. k vyjádření portrétu tvůrce polytematické poezie (pásma) G. Apollinaira použil vzájemně se překrývající obdélníky, jejichž obsah tvoří písmena Apollinairova jména včetně jména křestního.

Je známo, že Kolářova verbální slovesná tvorba je velmi úsporná a koncentrovaná, málomluvná. Tuto stručnost si můžeme ověřit v jiné verbálně-obrazové básni. Kolářovi tu stačilo k vyjádření tématu (bloudění Odyssea od Troje po Středozemním moři na rodnou Ithaku) písmeno o, písmeno obsažené jak ve jménu hrdiny, tak ve slově domov, cíli jeho cesty.

Do oddílu Evidentní básně Básní ticha jsou také zařazeny básně vytvořené z neverbálních prvků, např. z hracích karet seřazených do řádků jako veršů, nebo z provázků, klíčů, žiletek apod. Podle názoru J. Koláře lze básně (evidentní) dělat z čehokoliv, zejména z odložených nebo nepotřebných věcí, slov apod., na nichž ulpěly otisky lidských stop a osudů. Ve Slovníku metod napsal k heslu Klíčové a žiletkové básně mj. toto: „Velkou sadu starých klíčů jsem koupil na bleším trhu v troskách Wrocłavi. Bylo to děsivé pomyšlení: klíče neznámých nebo dokonce vyvražděných majitelů, od spáleného nebo jinak zničeného nábytku (klíče byly nejen zrezivělé, ale rozežrané vápnem a černotou spálenišť), od vydrancovaných, mrtvých nebo vyprahlých bytů, od vybombardovaných, zborcených domů většinou čekajících v žalostných sutinách. V Polsku jsem také sestavil v duchu svou jedinou klíčovou báseň…“ (J. K., Slovník metod, 1999, s. 94) Nešlo tedy jen o jakési výtvarné hračkářství, ale objasnění geneze klíčové básně zdůraznilo tragický osud lidí za druhé světové války. I tento druh básní může inspirovat žáky k originálnímu básnickému tvoření.

Velmi vhodnými texty k tomu, jak rozvíjet tvořivost žáků, mohou být Kolářovy básně- návody. V knize Básně ticha jsou takovými inspirativními texty mj. Porovnej se svými vzpomínkami, Porovnej sám se sebou (zde Kolář vyportrétoval sebe postupně od uvedení věku přes tělesné rozměry, charakteristiku očí, nosu, úst, nohou, chůze, rukou, hlasu, povahy, jednotlivých smyslů, rukopisu, zálib až k oblíbeným nástrojům, kovům a kamenům), Vyškrtni – přidej (báseň v abecedním pořadí uvádí nadávky, které o sobě autor, resp. lyrický hrdina jeho textu, slyšel). V závěru motta můžeme číst výzvu ke čtenáři: Podškrtni, popřípadě připiš, jaké jsi o sobě slyšel negativní charakteristiky. Samozřejmě že lze napsat touto formou také pozitivní autoportrét.

V posledních patnácti dvaceti letech svého života, jež strávil ve Francii a v úplném závěru v ČR, se Kolář po rozsáhlé tvorbě výtvarné postupně vracel opět k tvorbě slovesné, resp. tvorbu výtvarnou a slovesnou vzájemně prolínal. Takovými typickými díly, v nichž propojoval různé typy koláží s deníkovými záznamy, jsou pohlednice, jejichž adresátem byla jeho manželka Běla. (Kolář byl v 80. letech československou vládou přinucen žít mimo republiku, byl mu zabaven majetek, byl zbaven československého občanství a manželce nebylo několik let umožněno za ním do Francie odjet.) Tyto texty psané v letech 1983–1987 v Paříži vyšly pak knižně v ČR v r. 1999 a 2000 (ovšem bez složky výtvarné) pod názvem Psáno na pohlednice I a II. Editor V. Karfík je nazval „svérázným milostným románem v dopisech“, resp. u druhého svazku kladl důraz na deníkovou formu. Tou se do literatury vrací „starý“ Kolář, jak ho známe z deníkových knih Roky v dnech, Očitý svědek a Jásající hřbitov (ten je součástí Prométheových jater z r. 1950).

Při charakteristice Kolářových textů na pohlednice obsažených v prvním vydaném svazku lze opravdu zdůraznit dimenzi „milostného románu“. Kolář píše ženě každý den, a vede si tedy v těchto textech deník (což je žánr mu velmi blízký); ale je to deník adresný a adresovaný, dialogizovaný, postavený na střídání první (deníkové) a druhé (adresné, dialogické) osoby u sloves a zájmen. Téměř všechny texty začínají M. B. (= „milá Bělo“) a končí „Líbá J.“ Jsou svědectvím o Kolářově zápasu se samotou, resp. jak on říká s osaměním; opravdu mu chybí autentické každodenní soužití s milovanou či alespoň blízkou bytostí, projevuje se v nich stesk po ženě, touha po její přítomnosti. Na druhé straně ženě referuje i o problémech, se kterými zápasí v praktickém životě, předkládá jí výčty svých nákupů. Vtipně, ba přímo s uměleckým ironickým nadhledem jí píše i o svých domácích „provozních pracích“ (viz aluzi na slavný Duchampův obraz Akt sestupující ze schodů).

6. 8. 83: Ptala ses, kdo mi myje nádobí, když je paní W. na dovolené. Musím hrdě zkroušeně přiznat, jako pravý slaměný voják, že „já“. A to vždy každý hrnek nebo lžíci a jiné nářadí hned po použití. Bojím se jen, aby neodešel na dovolenou domovník a nemusel jsem mýt schody, drhnout chodby a uklízet výtah. Taky bych se musel zacvičit do voňavého šoférování s odpadky pro světoznámou pouliční velrybu. Schody jsou u nás točité, se sestupující nahou dámou by to měl pan Duchamp složité (…) Umíš si představit, že to s mým hospodyňkařením neklape a že každý pozná, že to daleko nedotáhnu. Líbá J. (Psáno na pohlednice I, s. 95)

Ostatně řada Kolářových formulací je založena na humoru, hře s jazykem, vytváření neologismů, vtipném a osobitém tvoření slov (rýmokoktání, zubonávštěva), na parodování reklamních textů nebo na zálibných návratech k historismům jako moždíř/hmoždíř.

4. 7. 83: Paříž se hromadně vylidňuje, vyautuje a vyděťuje. (Psáno na pohlednice I, s. 80)

Ve druhém období a ve druhém svazku získávají Kolářovy texty daleko více deníkový charakter; stává se z nich monolog, ztrácejí adresnost, mizí z nich 2. osoba a jasně dominuje osoba první, autorovo sebevyjádření. Vedle oslovení „M. B.“ je časté i „M. P.“ nebo „D. P.“ (milá/drahá přítelkyně). Podpis většinou pouze J. K. O Běle se už příznačně mluví spíše ve 3. osobě a velmi zdrženlivě, jsou tu patrné stopy jistého odcizení obou manželů.

Hlavním tématem celé „korespondáže“ je ale to, co Koláře zajímalo především: umění v životě. Nedobrovolně prodloužený pobyt v Paříži mu poskytl možnost důvěrného seznámení se světovým výtvarným uměním, které si chodil pravidelně prohlížet do galerií a muzeí. Při své práci vede neustávající rozhovor s klasiky světového umění, s přáteli, glosuje soudobé umění se stejným nesmlouvavým zaujetím jako v letech svého legendárního působení v Praze. Kolář si tak psal vlastní dějiny umění – verbálně i výtvarně, tj. pomocí koláží, proláží a jiných technik. V dopisech Běle reagoval např. na smrt Juana Miróa; s velkým pohnutím psal o návštěvě hrobu van Gogha a jeho bratra; a – při jeho úmrtí – dokázal výstižně charakterizovat i přínos představitele amerického pop-artu, Andyho Warhola.

V dialogu s adresátkou svých pohlednic se ale Kolář vyjadřoval i na téma děl slovesných, literárních; ke klasikům a k profilovým autorům české, případně středoevropské literatury (k dílu J. Haška, L. Klímy, B. Hrabala, J. Seiferta, F. Halase, I. Blatného, J. Demla, F. Kafky a dalších) i k autorům nejsoučasnějším. Řadu autorů hodnotil velmi pochvalně (ač nešetřil ani negativním hodnocením): 21. 12. 84: Básníci jako Seifert a Hrabal drží svět pohromadě, my jsme se jen snažili o něm něco vypovědět, nanejvýš do něho vypálit jako do chovného zvířete své znamení…(Psáno na pohlednice I, s. 312. Ostatně právě v tomto roce obdržel J. Seifert Nobelovu cenu za literaturu.)

Na tyto čím dál osobnější, monologické, do sebe ponořené pohlednicové texty Jiřího Koláře navazuje jeho poslední a nejautentičtější slovesné dílo, Záznamy (2002). Jsou to zápisky z let 1998–2002, kdy se těžce nemocný umělec po mozkové příhodě vrátil do Prahy; částečně ochrnutý, upoutaný na lůžko se nevzdával, snažil se psát, až do smrti reagoval na dění kolem sebe, zaznamenával si i náměty koláží…

3. 2. 1999: Nepamatuji si ani, který je den, všechno mi uniká. (Záznamy, s. 20)

18. 2. 1999: Je to hloupost, něco zapisovat, když jsem v takovém ubohém stavu, kdy paměť není pamětí atd. (Záznamy, s. 21)

28. 2. 1999: Utíkají mi nejen výstavy, ale i knihy, hudba – – (Záznamy, s. 21)

28. 1. 2000:

Konec vše uhasí.

Ruce chromé, srdce vyhaslé.

Duši ledovou, hlavu vykradenou,

paměť děravou, nohy přejeté,

jazyk vytržený, naději zčernalou,

důvěru rozvrácenou,

hořkost vládne všemu. (Záznamy, s. 27)

Je to deníková mozaika, torzovitý, reflexivní, osobitě obrazný, absolutně otevřený text určený k inspirovanému, podnětnému čtení. V tomto statečném, z posledních sil psaném textu umělec stále ještě hledá smysl života – a snaží se najít ho v lásce, přítomné všude kolem. Ptá se na ni lidí, věcí, přírody, ale odpovědi si neidealizuje; přichází např. na to, že láska se dnes vytratila dokonce i z milostných knih, protože je už nikdo nečte:

3 – 4. 2. 2001: Ptal jsem se jedné knihy, staré přítelkyně, co říká dnes lásce. – Co si budem povídat, odvětila tiše. – Když jsem se narodila, lítala jsem z ruky do ruky, teď tvrdnu v regále a nesáhne po mně pes. A co je láska? To jsem zapomněla. Snad kdybys mě znovu přitiskl k srdci jako za mlada, snad bych něco pocítila! (Záznamy, s. 75)

Jiří Kolář sám nejednou komentoval svůj přechod od tvorby slovesné k výtvarné (Odešel jsem od slov, protože jsem neuměl seškrábat bláto, kterým mě čas zavaloval a v němž jsem se topil… (Psáno na pohlednice I, s. 127); Přestal jsem psát, protože se mi rozpad verš… Přepadlo mě to všechno najednou a později i přinutilo odhodit pero a odsednout od psacího stroje vůbec. (Psáno na pohlednice II, s. 27). V závěru života se ale – byť i nedobrovolně – k psaní a slovům vrátil; a i jeho pozdní texty dokazují, že tento výtvarník světového jména zaujímá mimořádně výrazné místo také v české literatuře.

Publikováno v časopise Český jazyk a literatura, č. 4, 2015. (Obsah čísla ZDE.)

Připravil -js-