Úvaha na téma Škola / Škola a vzdělání byla zadána v kvartě Gymnázia Ústavní. Vybral jsem práci, kterou bych nejen v rámci jedné školní třídy, ale i v širším, meziročním a meziškolním srovnání označil jako typickou. Uvádí problémy, o nichž se zmiňuje většina žáků víceletých gymnázií.

Autorka se nesnaží být efektní, pomíjí nepodstatné detaily, je si vědoma podmínek, za nichž probíhá výuka v domovském vzdělávacím ústavu. Zohlednila diskusi, kterou jsme předtím na dané téma ve třídě vedli, proto se alespoň krátce dotýká otázek vztahujících se k aktuálním tématům (zakládání škol). Výsledkem je poctivá, byť místy formulačně nikoli precizní analýza, k níž patří i občasné „nevím, jak…“; pro učitele dostatek podnětů k úvahám o tom, jak se s otazníky přemýšlivých „náctiletých“ vyrovnat.

Tereza Hlavová: Škola a vzdělání

Proč vlastně chodím do školy? Občas si tuto otázku kladu. Naučila jsem se něco? Ani zdaleka si nemyslím, že si pamatuju takové množství informací. Ale škola mě rozhodně změnila. Jenže poslední dobou vidím pouze jedinou věc. Čekám. Pouze čekám, až budu starší. Neříkám ani náhodou, že je to teď ztráta času. Jenom si nedokážu úplně představit, k čemu mi bude dobré vědět, že chalcedon je podobný pazourku. To, co se učíme teď, na druhém stupni, je zajímavé a rozhodně i poučné, jenže v našem věku je nesmysl nám něco „dávat pod nos‟. Pokud studenti nemají vůli něco dělat, začnou to nesnášet, nebo se o to přestanou starat. Jak tohle vyřešit, to opravdu nevím. Je to podobný problém jako známkovací systém a známky jako takové. Myslím si, že na 1. stupni by měl být, ale dál už ne. Je to špatně, protože se pak zaměřujeme na známky, ne na znalosti.

Myslím, že škola by do nás neměla „cpát‟ informace. Jejím smyslem by zůstalo naučit nás to základní, ale zároveň i z velké části pomoci nám najít to, co nás bude bavit, zajímat a v budoucnu možná i živit. To by nás pak naučila v nějaké schůdné míře a hlavně nás připravila na další studium (mluvím samozřejmě až o 2. stupni). Když nás něco bude zajímat, máme předmět navíc. Když někdo nebude vědět, bude se zaobírat obecnými věcmi a hledat dál. Výuku bych rozdělila na tři části. Klasickou, ta by obsahovala to, co by každý člověk měl znát (matematika, čeština, fyzika a angličtina). Pak všeobecnou, to by znamenalo předměty jako zeměpis, dějepis, biologii a chemii. Poslední by byla praktická, neboli to, čím se budeme v budoucnu zabývat. Nemusí jít o nějakou specializovanou výuku, spíše individuální práci.

Na druhou stranu, to, co nám dává škola nyní, je spousta zajímavých informací, které se ovšem učíme jen kvůli známkám, a potom příprava na další studium. Nějaké věci jako volná výuka nebo Scioškola či další takovéto myšlenky jsou podle mě úlety nebo spíše úniky z reality, protože něco takového nebude podle mě nikdy pro většinu populace fungovat. Ale třeba se mýlím, uvidíme…

Výuka je často zdlouhavá, nezáživná a nepotřebnost učiva je občas až směšně zjevná. Učivo je z pohledu žáka navíc těžké, takže žáci nemají motivaci se učit, byť i pro dobrou známku. Tím ale rozhodně nemíním říct, že by všechny hodiny musely být pestré a bohaté.

Kdybych mohla do takovýchto věcí mluvit, navrhla bych experiment, v němž by si žáci vybírali předměty, které se budou učit. Znamenalo by to, že by si nemuseli nabrat tolik předmětů, ale na konci studia by byla maturita povinně z češtiny, matematiky a dále z předmětů, které budou žáci potřebovat. Když si jako vyučovací předmět nezvolí češtinu, budou na tom u maturity hůř. Navíc další školy by mohly vyžadovat maturitu z některých oborů, což by žáka donutilo si předmět vzít. (Je ovšem pravda, že si nedokážu představit situaci, kde by si žák vybral obor v polovině celého studia, ale mohl by to snad nějak dohnat, to chce ještě promyslet.) Tohle celé by podle mě dohnalo studenty k učení jako takovému. Ne pro známky, ale pro znalosti.

Škola je některými studenty chápána jako trápení. To ovšem nic nemění na tom, že uvolnit výuku je špatný nápad. Pro děti by byl do budoucna trest, kdyby si zvykly na učení hraním. Nedovedu si představit takovéto studenty, kteří by dělili za pomocí obrázků pejsků a kočiček…

A kam směřuju já? Je to možná špatné přirovnání, ale zkusme si mě představit jako světlo, jehož dosah značí možnosti. Za tohoto předpokladu je škola chodba. Na konci chodby je maturita. A pak, pak přichází část, ve které se světlo rozzáří do více stran – budu mít více možností. Tímhle vším chci říct, že mám momentálně zálib a plánů tolik, že v souladu se školou nemůže existovat ani pětina z nich naplno. Moc nevím, co budu chtít v budoucnu studovat a čím se budu zabývat, protože moje záliby a věci, o které se zajímám, spolu často vůbec nesouvisí a nedají se nijak propojit. Mám ráda: matematiku, fyziku; animování (3D, 2D, efekty do hraných videí, počítačová grafika celkově); umění (výtvarné, hudební, knihy, filmy); japonská kultura (používání japonských programů, cosplay, opět animace a další…); dabing; cizí jazyky (angličtina, japonština – teď se učím; švédština, latina a možná i maďarština – do budoucna); scénáře; architektura; programování… a to ještě není všechno. Popravdě vůbec nevím, jestli se něčím takovým vůbec bude dát živit, ale někam tam mířím.

Co se založení školy týče, jako malá jsem snila o založení internátní školy (a Harryho Pottera jsem v tu dobu opravdu neznala). Ta škola měla vybírat děti podle nějakých měřítek zájmu o učení a dosavadního prospěchu. Ale to jsou jenom dětské fantazie.

 Podle mě neexistuje ideální škola. Na základce, kam jsem chodila, se to ideálu hodně blížilo, protože malý počet žáků a učitelů vytvoří jakési rodinné prostředí. Ale i tam byl problém, a to s nedostatkem učeben a prostoru celkově. Tady byl úspěchem malý počet žáků. Kdybych měla navrhnout řešení problémů se studiem, bylo by to hodně malých škol, což by znamenalo individuální práci s dětmi a celkové zlepšení motivace studentů. Tady ale narazíme na problém s financemi a na nedostatek potřebných budov. Nevím ale, jak tuto věc vyřešit. Každopádně, děti by se mezi sebou lépe znaly a lépe by fungovala i kolektivní práce. Tím by nedošlo ani k utlačení charakterů některých jedinců, jako se to stává v přeplněných třídách, kdy je uplatnění názoru nemožné a často jsou pokusy o to odměněny i ponížením.

Na této škole bohužel chybí praktické a dobrovolné předměty. Moji bývalí spolužáci mají hodiny jako vaření nebo šití. Sice to vypadá jako ztráta času, ale mě by se třeba šití hodilo. Jinak naší škole toho zas nijak zlomově moc vytknout nemohu. Mám ráda tohle prostředí, „bonusové body‟ bych dala i za atrium. Nedostatky tady sice jsou a asi ještě dlouho budou, ale zvykla jsem si jako každý. Tím vším chci říct, že změny by to chtělo, ale systém, který funguje teď, je podle mě také schůdný.