Podzim u nás

Ráno po nočním větru a dešti mě maminka obudila skoro, abych šel na cestu posbírat jablka. Cesta byla kamenně mokrá, na kraji pod bosou nohou měkká. Jabka, které spadly na cestu, se otloukly, spadené do pole zamazaly. Nejlíp dopadly, co dopadly do vody v příkopě. Voda v travnaté příkopě byla čistá a chladná, až mě z ní ozíbalo v nohy. Červivé jabka plavou víc. Jabka bylo třeba posbírat, než začnou lidé z Brumova chodit k vlaku či na pole a ludé z Návojné do kostela. Ta izoglosa vedla přes Lorencovu chalupu u závor. Stromy byly obecní.

Nejvíc bylo jabuk panenských, potom kterási reneta a takové tvrdé zimní jabka, kyselé jak ščinec od slovesa scat. Donésl sem jich v tašce z pět kil, položíl ve verandě na zem, utřél si nohy a šél zas spat, a to na ukázku mého tehdejšího velice činného příčestí stačí. Maminka jabka přebrala, dobré dala na hůru do sena, červivé a natlučené rozkrájela do nápoje kozám. Tak každý deň, než jabka spadly nebo jich kdosi obrál. Zájmenný tvar „jich“ neznačí tu druhý pád, ale je to takový vzhled pádu čtvrtého. Příklad: „V zímě zme potom — koho co — jabka jedli, až zme — koho co — jich zedli.“ V tomto se mýlí i úmyslní dialektologové, například Bělič.

Nápoj pro koze — koza podla vzoru duša — byla přisolená teplá voda a v ní pokrájená řepa, šupky od zemáků nebo ty jabka. Právě mi přišli povědět, že umřel Brežněv. Koze jabka měly velice rády! Ale my také, a tak si koza našla v trávě jabko, ale já jsem učul povědomý křup, otočil se, a když to bylo jabko, na které bych sám byl měl chuť, vytáhl jsem jí ho z huby, raz. Při čtení zdá se mi to samému vymyšlené, ale neni, neni!

Za suchých barevných dní začalo padat listí a každý list při dopadu do listí ťukl. Potom přišel říjnový větr, lipy zahučaly, a ráno byla naše ulice po kolena v žluté závěji. Vzali jsme, já a naša Lida, měchy, cpali do nich list a vynášeli ho nad kolňu. My měli lipového listí! Pod hradem u rybníků padaly zas tak endemicky kaštany, v Dubníku žaludy, v hrázách plané hrušky a v restauraci u Formanů v neděli odpoledne kuželky. Barevné listy, lístky a lístečky byly ve všem a dostaly se všude, ještě dnes ty školní výkresy mám.

Dalším podzimním znakem byla volnost pastvy. Vyprovodil jsem kozy nad splav, a dojednav si s nimi na večer sraz, hleděl si svého. V listopadu směla se spásat už aj ozimina a strnisková jatelina, ale takové paséní, kdy se už odpoledne vyplazovala z potoka mlha, bylo přes divokost svých pasáků smutné. Jednou jsem na farském poli hleděl na měsíc v úplňku, a on se začal blížit a zvětšovat. Když už zabíral čtvrt nebe, zavolala mě ustrašená maminka dom. Šel jsem, s kozama, a vítal nás dřevěný kouř a světlo petrolejky. Těšil jsem se, jak si budu číst.

Raz jsem, právě asi v tento čas jak dnes, příďa ze školy vyhnal koze na rovinku u říky a nechal jsem jich — ty koze, ne těch koz! —, aby dělaly, co chtějí. Sám jsem šel hledět do vody. Pořád jsem ale slyšel mečení. Mečala to stará Ajna, stála a hleděla do daleka. „Co hledíš a nepaseš sa!“ napomenul jsem ji, ale ona neslyšela. Jako by jí bylo teskno, ale po čem, nemohl jsem tušit. Dom šla s boky vpadlými. Pravil jsem to mamince a ona řekla: „Hm.“ Druhý deň to samé. Ajna zas enom mečala, smýkl sem ju provazem, enom sa nahrbila a bylo jí to jedno. K večeru začala diametrálně létat po poli, a přes říku, a než sem sa vyzúl, prča v tahu. Až od mlýna slyšel jsem její hlas. Ale kterou kozu měl jsem opatrovat dřív? Druhá zmateně pobíhala na břehu, do vody nechtěla. Přešel jsem teda vodu zpátky, zavedl mladou dom, řekl jsem to mamince a šel zas hledat. Byla už tma, v chalupách se za firhaňkama svítilo, a kde ještě na dvorku škromtaly potmě postavy s kýblama kol dobytka, pozdravil jsem a ptal se, ale žádný nijakou kozu neviděl. Vrátil jsem se dom, maminka vzala batérku a šli jsme obá. Kozisko jsme našli až na podměstí, vražené za fukarem mezi štangle opřené o plevník, a právě jsem se dověděl, že na místo Brežněva postupuje jakýsi Andropov. „Až půjdeš ráno do školy,“ pravila maminka, „zavedeš ju k Ovesníkom.“

Ovesníkovy píšu s ypsilonem, protože to byly dvě babky, a nevím, jestli sestry či matka s dcerou. Obě chodily stejně omotané hadrama a obě se s puténkama vody stejně klátily. Tam jsem ráno Ajnu vedl, a ona se už pocestě jakoby rozčileně uklidňovala. Sotva jsem odchýlil branku do jejich dvorka, vmetla dovnitř. Jedna z babek vyšla, řekl jsem, jak se jmenuju, a ona řekla, abych si pro kozu přišel večer. Smrad u nich byl veliký. Ačkoli jsem věděl, že koza se ke košutovi vodí, aby měla kozlata, je zajímavé, že mě nezajímalo, jak se to má způsobit. Tím ostrým pachem? To považuju dodnes za nejmožnější.

Když jsem si pro naši bílou Ajnu došel, skoro jsem ji nepoznal. Byla dožluta uválená, celá zježená a jakoby aj pošlapaná. Zato jak příznivě se změnila po duševní stránce! Mírná a tichá, pokorná jak ovečka z jesliček cupkala podle mě. Úplně jiná bytost. Tak si představuju hříšnou duši po zpovědi a svatém přijímání, jenom nesmí smrdět jak cap. Za návštěvu dali jsme stříbrnou tenkou pětikorunu. Do čtrnácti dnů jsme to samé, jenom s menším poplachem, měli s mladou. Ta byla prvnička, na svůj rozháraný stav upozornila psaním básniček.

Tím vlastně končívalo podzimní pasení. Potom začalo pršet, nastalo bahnivo a do toho chlápal sněh. Rád jsem seděl ve škole. A začal jsem sbírat známky, přičemž Radoš Dittrich mě začal šidit. Ale o tom jsem už psal v Květech roku 1955 u příležitosti veliké výstavy známek a nové emise k I. celostátní spartakiádě, na níž jsem dokonce potom i cvičil…! Od té doby jsem poznal, že nejlepší jsou známky malé, prosté a pracovité: bez toho zadního lepu, na který sedají falešní filatelisté. Známky nezkorumpované obchodem, nezfamfrněné výtvarnem a nezblblé státní propagandou. Ale ty jsou čím dál vzácnější.

Listopad 1982

[Obsah, listopad 1982.]

Ludvík Vaculík: Další tisíce. Jonáš a obluda. Atlantis, Brno 2015.

O Knize Další tisíce viz ZDE.