O projektu viz ZDE, další hesla ZDE.

Autorem hesla je Mgr. Zdeněk Sotolář

J. K. ROWLINGOVÁ:

HARRY POTTER A OHNIVÝ POHÁR

(Harry Potter and the Goblet of Fire, 2000)

Fantasy román s prvky napětí

Od 11 let, i pro větší čtenáře

Zatímco první tři díly potterovské série začínají v Zobí ulici, kde Harry bydlel u strýce a tety Dursleyových, první kapitola čtvrtého dílu nás zavádí na Raddleův statek. Ještě před nástupem do dalšího (již čtvrtého) ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích Harry spolu s Weasleyovými navštíví mistrovství světa ve famfrpálu, kde se objevují Smrtijedi a na nebi kdosi vyčaruje Znamení zla. Na školu do Bradavic se sjíždí kouzelníci ze tří kouzelnických škol a Čaromocný Ohnivý pohár vybírá do soutěže tří kouzelnických škol i Harryho, i když nesplňuje věkovou hranici. Co všechny tyto události napovídají? Jakou roli sehraje Ohnivý pohár? Harryho nečekají pouze tři nebezpečné soutěžní úkoly. Mnohé události naznačují, že se schyluje k něčemu významnému. Harry Potter a Ohnivý pohár je o návratu Voldemorta: ten, kdo o návrat dosud jen marně usiloval, se opravdu vrací.

Harry se ocitá na hřbitově, který vídal ve snech, a je svědkem toho, jak po obřadu černé magie získává lord Voldemort konečně tělo a ihned svolává své věrné – Smrtijedy.

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

Smrtijedi

Voldemort se přestal dívat na Harryho a začal si prohlížet své vlastní tělo. Jeho ruce připomínaly veliké bledé pavouky a on si dlouhými bílými prsty zálibně hladil hruď, paže i obličej. Jeho rudé oči s úzkými zorničkami, které vypadaly jako kočičí, zářily teď do tmy ještě jasněji. Zvedl ruce a s nadšeným, vítězným výrazem zahýbal prsty. V nejmenším si nevšímal ani Červíčka, který se svíjel a krvácel na zemi, ani velkého hada, který se připlazil zpátky a s hlasitým syčením teď kroužil kolem Harryho. Voldemort vnořil jednu ruku s nepřirozeně dlouhými prsty do hluboké kapsy a vytáhl z ní hůlku. Chvíli ji také laskavě hladil a pak ji zvedl a namířil na Červíčka, který byl vynesen do vzduchu a poté vržen na náhrobek, k němuž byl Harry připoután: dopadl do nohou hrobu a zůstal pod ním ležet, zcela zlomen a v slzách. Voldemort upřel zářivě rudé oči na Harryho a chechtal se vysokým, chladným, ponurým smíchem.

Červíčkův hábit se leskl krví – zabalil si do něj pahýl své paže. „Můj Pane…“ zalykal se, „můj Pane… slíbil jste mi… přece jste mi slíbil…“

„Podej ruku,“ vybídl ho Voldemort lenivě.

„Ach Mistře… děkuji vám, Mistře…“

Natáhl k němu krvácející pahýl, Voldemort se však znovu rozchechtal. „Tu ne, Červíčku, tu druhou.“

„Mistře, prosím… prosím…“

Voldemort se sklonil, vyškubl Červíčkovi levou paži a vyhrnul mu rukáv hábitu až nad loket; a vtom Harry na jeho kůži spatřil cosi jako zářivě rudé tetování – lebku, jíž z úst čouhal had – týž obraz, který se na obloze objevil při mistrovství světa ve famfrpálu: Znamení zla. Voldemort si ho bedlivě prohlížel, aniž si všímal Červíčkova neovladatelného nářku.

„Je zas zpátky,“ hlesl tiše, „všichni si toho museli všimnout. …teď tedy uvidíme… teď se to dozvíme…“

Přiložil svůj dlouhý, bílý ukazováček ke znamení na Červíčkově paži.

Jizvu na Harryho čele opět rozpálila pronikavá bolest a Červíček táhle zaskučel. Voldemort odtáhl prsty z jeho znamení, a Harry spatřil, že teď je černé jako uhel.

S výrazem krutého uspokojení se Voldemort napřímil, pohodil hlavou a přeletěl očima po temném hřbitově.

„Kolik jich bude tak statečných, aby se vrátili, až ho ucítí?“ šepotal a zářivě rudé oči upínal ke hvězdám. „A kolik jich bude tak pošetilých, aby zůstali stranou?“

Začal před Harrym a před Červíčkem přecházet nahoru dolů, ani na vteřinu však nespustil hřbitov z očí. Po nějaké chvíli znovu shlédl na Harryho a jeho hadí tvář pokřivil krutý úsměv.

„Harry Pottere, stojíš na ostatcích mého zemřelého otce,“ zasyčel nezvučně. „Byl to mudla, a nadto bláhový… velice se podobal tvé drahé matce. Ale oba nám dobře posloužili, co říkáš? Tvá matka zemřela, když tě bránila jako své dítě… já svého otce zabil, a sám vidíš, jak mi prospěl i po smrti…“

Voldemort se znovu zachechtal. Stále přecházel sem tam, kroužil pohledem kolem a had se pořád plazil v trávě.

„Vidíš ten dům nahoře na kopci, Pottere? Tam žil můj otec. Má matka, čarodějka, bydlela tady ve vsi a zamilovala se do něj. On ji však opustil, když mu přiznala, kdo je… čáry a kouzla můj otec neměl rád… Opustil ji a vrátil se ke svým mudlovským rodičům ještě před mým narozením, Pottere, a ona mě porodila a umřela a já vyrůstal v mudlovském sirotčinci… přísahal jsem ale, že ho najdu… a pomstil jsem se mu, tomu hlupákovi, po němž jsem dostal jméno… Tom Raddle…“

Dál zvolna kráčel tam a sem a šlehal rudýma očima z hrobu na hrob.

„Jen poslouchej, jak oživuji minulost své rodiny…“ poznamenal klidně. „Proč se ale ze mě stává citlivka… A teď se dívej, Harry! Právě se vrací má opravdová rodina…“

Vzduch se náhle naplnil svištěním plášťů. Mezi hroby, za obrovský tis, na každičké temné místo se přemisťovali kouzelníci. Všichni měli kápě a masky a jeden za druhým postupovali vpřed… pomalu, opatrně, jako by nemohli uvěřit vlastním očím. Voldemort na ně čekal a setrvával v mlčení. Pak jeden Smrtijed padl na kolena, doplazil se k němu po čtyřech a políbil lem jeho černého hábitu.

„Mistře… Mistře…“ mumlal přitom.

Smrtijedi za ním učinili totéž: připlazili se k Voldemortovi po kolenou, políbili mu hábit a poté ustoupili zpět, vstali a utvořili mlčenlivý kruh. V jeho středu byl hrob Toma Raddlea, Harry, Voldemort a malá hromádka, jež vzlykala a škubala sebou – to byl Červíček. Smrtijedi v kruhu ponechali mezery, jako by měl ještě někdo přijít; Voldemort však očividně nikoho dalšího nečekal. Přeletěl obličeje zakryté kápěmi, a třebaže bylo úplné bezvětří, kruhem proběhl šustivý zvuk, jako kdyby se všichni zachvěli.

„Buďte vítáni, Smrtijedi,“ pronesl rozvážně Voldemort. Je to už třináct let… třináct let nás dělí od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli. A nyní přicházíte na moji výzvu, jako by to bylo včera… spojuje nás tedy stále Znamení zla! Nebo snad ne?“

Nasadil znovu děsivou tvář, roztáhl úzké nosní dírky a začenichal.

„Cítím zradu,“ řekl. „Ve vzduchu kolem to páchne zradou.“

Kruhem proběhlo další zachvění, jako by každý čaroděj v něm toužil odstoupit od Voldemorta co nejdál, ale žádný k tomu neměl odvahu.

„Vidím, že jste všichni živi a zdrávi a stejně silní jako dřív – jak rychle jste se tu jen objevili! – a kladu si otázku… Proč se tento spolek čarodějů nikdy nevydal na pomoc svému učiteli, jemuž přísahal věrnost až na věky?“

Nikdo nepromluvil. Nikdo se nepohnul, až na Červíčka, jenž ležel na zemi a bez ustání vzlykal a hladil si krvácející ruku.

„A teď si na ni odpovím,“ šepotal Voldemort. „Všichni zřejmě uvěřili, že je se mnou konec a že jsem zmizel bůhvíkam. Vetřeli se zpět mezi mé nepřátele a tvrdili, že jsou nevinní, že o ničem nevěděli a že je někdo uhranul…

A hned si kladu další otázku: Jak mohli uvěřit, že už nikdy nepovstanu? Oni, kteří věděli, co jsem podnikl už dávno, abych se zajistil proti pozemské smrti? Oni, kteří viděli důkazy mé nezměrné moci v dobách, kdy jsem byl silnější než kterýkoli jiný žijící kouzelník?

I na tuto otázku si odpovím: možná uvěřili, že se na tomto světě třeba najde ještě větší síla, která porazí i lorda Voldemorta… možná teď odpřisáhli věrnost někomu jinému… třeba tomu zastánci lůzy, mudlů a mudlovských šmejdů, Albusovi Brumbálovi?“

Jakmile vyslovil Brumbálovo jméno, v kruhu to vzrušeně zašumělo a někteří kouzelníci mručeli a kroutili hlavami.

Voldemort si jich nevšímal. „Je to pro mne zklamání… přiznávám, že jsem se ve vás zklamal.“

Jeden z mužů nečekaně vystoupil z kruhu a vrhl se vpřed. Padl Voldemortovi k nohám a třásl se přitom od hlavy k patě. „Mistře!“ zakvílel. „Mistře, odpusť mi! Odpusť nám všem!“

Voldemort se začal smát a pak zvedl hůlku.„Crucio!“

Smrtijed na zemi se svíjel a vřeštěl. Harry si byl jistý, že jeho vřískot musí být v okolních domech slyšet… ať přijde policie, říkal si v duchu zoufale… kdokoli… cokoli…

Voldemort pozvedl hůlku. Zmučený Smrtijed ležel na zemi jak široký tak dlouhý a lapal po dechu.

„Vstaň, Avery,“ vyzval ho Voldemort šeptem. „Říkám ti, vstávej. Tak ty mě žádáš o odpuštění? Jenže já neodpouštím ani nezapomínám. Třináct dlouhých let… Chci, abys mi ta léta odplatil třináctiletou službou, potom ti odpustím. Tady Červíček už část svého dluhu splatil, že ano, Červíčku?“

Pohlédl na vzlykajícího služebníka.

„Vrátil ses ke mně nikoli z oddanosti, ale ze strachu před svými někdejšími přáteli. Tu bolest si zasloužíš, Červíčku – to přece víš, že ano?“

„Ano, Mistře,“ zasténal Červíček. „Prosím, Mistře… prosím.“

„Pomohl jsi mi ovšem, abych získal zpět své tělo,“ poznamenal chladně Voldemort a díval se, jak Červíček na zemi vzlyká. „Třebaže jsi podlý a zrádný, pomohls mi… a lord Voldemort se odměňuje těm, kteří mu pomohou…“

Znovu pozvedl hůlku a zakroužil s ní ve vzduchu. Vytryskl z ní zářivý pás, jenž připomínal roztavené stříbro. V první chvíli neměl tvar – jenom se svíjel, než se proměnil v třpytivou napodobeninu lidské ruky. Zářila jako měsíční světlo, poté se snesla dolů a ulpěla na Červíčkově krvácejícím zápěstí.

Červíček rázem přestal vzlykat. Stále ztěžka, přerývaně dýchal, zvedl však hlavu a nevěřícně hleděl na stříbrnou ruku, jež mu dokonale přirostla k paži, jako kdyby na ní měl oslnivou rukavici. Zahýbal zářícími prsty, potom ze země roztřeseně zvedl malou větvičku a rozmačkal ji.

„Můj Pane,“ zašeptal. „Ta je tak krásná… děkuji vám, Mistře… děkuji vám…“

Po kolenou se k němu doplazil a políbil mu lem hábitu.

„Ať ve své oddanosti už nikdy nezakolísáš, Červíčku,“ varoval ho Voldemort. „Ne, můj Pane… nikdy, můj Pane…“

Červíček vstal a zaujal své místo v kruhu; v obličeji se mu ještě třpytily slzy, ale mohl oči nechat na své nové silné ruce. Poté Voldemort přistoupil ke kouzelníkovi po Červíčkově pravici.

(Přeložil Vladimír Medek)

ROWLINGOVÁ, J. K. Harry Potter a Ohnivý pohár. 1. vydání. Praha: Albatros, 2001. ISBN 80-00-00994-3. S. 503–508.

SLOVNÍKOVÁ ČÁST

Zlo – tedy lord Voldemort – zatím vystupovalo jakoby v zastoupení: v prvním díle Harry Potter a Kámen mudrců je Voldemort spojen s profesorem Quirrellem, ve druhém dílu Harry Potter a Tajemná komnata jedná prostřednictvím deníku Toma Raddlea. Ve třetím dílu Harry Potter a vězeň z Azkabanu autorka představila Červíčka, kouzelníka, který kdysi zradil Harryho rodiče a který sehraje významnou roli při návratu lorda Voldemorta. O Červíčkovi píše v recenzi knihy Milena Šubrtová: „Zajímavý je princip obsazování zla. Spojenectví se zlem vyhledávají ponižovaní a odstrkovaní (Červíček), podléhají mu nezkušení (syn Bartyho Skrka) a příliš ctižádostiví (Malfoy).“ Červíčkův charakter ilustruje ukázka.

Ve čtvrtém dílu Harry Potter a Ohnivý pohár získává Voldemort konečně lidské tělo a poprvé se setkává s Harrym osobně. Není pochyb, že tato část představuje v celé sérii zjevný předěl.

Čtvrtý díl je nápadný už svým rozsahem, téměř dvojnásobným proti dílům předchozím. I když jsou první tři díly plné dramatických událostí, teprve zde se setkáváme se smrtí: na začátku zabíjí Voldemort jednoho mudlu, na konci zabíjí bradavického studenta Cedrika. Zatímco první části působí jako relativně samostatné příběhy, cítíme, že čtvrtý díl je úvodem k událostem, které povedou čtenáře až do finále. Vždyť poslední kapitola se jmenuje „Začátek“. „,Tak ahoj,‘“ připojila se Hermiona a pak udělala něco, co ještě nikdy neudělala – políbila Harryho na tvář.“ Jako by tím polibkem autorka chtěla naznačit, že se něco změnilo. I ve webových recenzích čteme: „Konec příběhu nevyznívá tak smírně pohádkově jako dříve.“ Nebo: „Čtvrtý díl už se opravdu vzdálil pohádce pro děti a se svým temným a otevřeným koncem a řadou téměř hororových scén jako by předpokládal, že spolu s Harrym dospívají i jeho čtenáři.“

Co se vlastně stalo, když Voldemort zaútočil na Harryho, ale do cesty se mu postavila chlapcova matka? Voldemort vysvětluje Smrtijedům: „Pošetilá oběť té ženy mou kletbu odklonila, takže se odrazila proti mně. Ach… bylo to bolest nad bolest a nic mě na ni nemohlo připravit, přátelé. Ta kletba mě vyrvala z vlastního těla – byl jsem míň než duch, míň než to nejubožejší strašidlo… ale zůstal jsem naživu. Co jsem vlastně byl, nevím ani já sám… já, který po cestě k nesmrtelnosti dospěl dál než kdokoliv jiný. Vy víte, jaký mám cíl – přemoci smrt. Teď jsem byl podroben zkoušce a ukázalo se, že jeden či více mých experimentů funguje… vždyť ta kletba mě neusmrtila, ačkoli měla.“ (OP, s. 509) Co Voldemorta udrželo při životě, autorka ještě neprozrazuje. Nabízí se srovnání se Sauronem z knihy Pán prstenů, který se ztrátou Prstenu přišel o tělo a zjevil se jako ohnivé oko bez víčka; Sauron se však do svého těla nevrátil, protože Prsten byl zničen.

Harry Potter a Ohnivý pohár byl rovněž zfilmován (režie Mike Newell, 2005). Vzhledem k rozsahu románu museli filmoví tvůrci z předlohy více vybírat.

Literatura:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Harry_Potter_a_Ohniv%C3%BD_poh%C3%A1r

Recenze dostupné z:

[online] [2014-10-31] http://www.milosnemec.cz/knizka.php?id=355

[online] [2014-10-31] http://www.fantasyobchod.cz/harry-potter-a-ohnivy-pohar-p-414-kniha.html

ŠUBRTOVÁ, Milena. In margine Harry Potter. Ladění. I/2008. S. 7–9.

Viz též heslo Harry Potter a relikvie smrti