Po studii Tomáše Vítka o kořenech antické xenofobie (ZDE) uvádíme ještě jeden převzatý příspěvek, jenž se nepřímo vztahuje ke vzrušeným diskusím těchto dní a týdnů.
Jeden básník nedávno rozeslal e-mailem powerpointovou prezentaci zobrazující odpudivou demonstraci radikálních muslimů a doprovodil ji popiskem „Muchametáni a jejich tolerance“. Potom jsme chvíli korespondovali a on mi vysvětloval, že islám by měl být zařazen mezi zločinecká hnutí a že opačný pohled je rozplizlá tolerance a ukázková dekadence. Na rozloučenou napsal: „Pozdravují Tě též třeba jezídské ženy nebo koptští křesťané. Ať se Ti dobře a pokojně spí.“ Rád bych Ti, Romane, věnoval tenhle článek.
Izzeldin Abuelaish se narodil v uprchlickém táboře v Gaze. Studoval medicínu v Káhiře, Londýně i na Harvardu, stal se gynekologem a porodníkem, specialistou na léčbu neplodnosti a jako první Palestinec získal práci v izraelské nemocnici. Do světových médií ho ale dostal až tenhle příběh: 16. ledna 2009, během izraelské invaze do Pásma Gazy namířené proti teroristům z hnutí Hamás, zasáhla tanková střela dům doktora Abuelaishe a zabila tři jeho dcery Bejsán, Majjár a Áju a neteř Núr. Dcera Šazá a neteř Ghajda přežily, ale byly vážně zraněné a potřebovaly se okamžitě dostat do nemocnice v Tel Avivu. Proto Izzeldin Abuelaish hned, z trosek vlastního domu, volal svému příteli, izraelskému moderátorovi Šlomimu Eldarovi, který hovor přijal v televizním studiu v přímém přenosu – co izraelská a poté i světová veřejnost uslyšely, nejde popsat v novinovém článku, ale otrlé povahy si záznam pořadu můžou najít na YouTube. „Dokonce i izraelský premiér se mi svěřil, že se u televize rozplakal,“ vyprávěl později Eldar. Zraněné dívky se pak podařilo dopravit do Tel Avivu a izraelští lékaři jim zachránili život. Dva dny poté se armáda z Gazy stáhla a operace Lité olovo skončila. Zemřelo při ní přes tisíc Palestinců a čtrnáct Izraelců.
Doktor Abuelaish se nevzdal snu o pokojném sousedství obou národů. Prohlásil, že kdyby jeho tři dcery měly být poslední oběti tohoto konfliktu, nebyla jejich smrt zbytečná. Svůj životní příběh i postoj sepsal v knize Nebudu nenávidět (přeložila Martina Neradová, Host 2014) a založil nadaci Daughters for Life Foundation, podporující vzdělávání blízkovýchodních dívek. „Věřím, že ženy dokážou změnit svět,“ řekl mi v rozhovoru přes Skype. Abuelaish není jen snílek, svůj názor opírá o studie Světové banky a kanadského institutu North-South. Ve své knize o jejich výzkumech píše: „Prokázaly, že jestliže věnujete pozornost zdravotní péči o ženy a vzdělávání žen, hospodářská situace ve vesnici se výrazně zlepší. Světová banka provádí tyto studie od roku 1985 a není pochyb o tom, že investice do žen je cestou z chudoby a konfliktu.“
Zajímá mě, jak tohle přesvědčení přijímají v muslimských zemích. „Vztah k ženám není vázaný na islám,“ ohrazuje se doktor Abuelaish. „Vzdělání má podle koránu sloužit všem. Něco jiného je tradice, to ale není islám. Bavíme se teď o arabských zemích, ale můžeme mluvit i o tom, jak k ženám přistupují hinduisté v Indii… Zlo musíme nazývat zlem a neschovávat ho za náboženské ani politické ideály.“
Vzdělání je Abuelaishovo velké téma. Ve své knize překvapuje tvrzením, že v Gaze je víc vysokoškoláků na počet obyvatel než ve většině míst světa. „Špatné je, že nenacházejí uplatnění – nezaměstnanost je velký problém,“ dovysvětluje mi po Skypu. Kdo nesežene práci v Pásmu Gazy, má nepatrnou šanci prosadit se jinde. „Mnoho lidí, kteří se v Gaze narodili, ji nikdy v životě neopustilo a uzavření hranic přináší jenom další frustraci a napětí,“ říká doktor Abuelaish. Přitom ještě v roce 2003 jeho dcery směly vycestovat na mezinárodní dětský tábor do Nového Mexika. „To bylo před uzavřením hranic,“ přikyvuje. „Moc jsem si přál, aby moje dcery na ten tábor jely, protože jsem věřil, že pak porozumí světu v širších souvislostech a zbaví se stereotypů. Po návratu mi taky řekly, že si uvědomily, jak jsme si všichni podobní – muslimové, židé i křesťané.“
A jak to v Gaze vypadá dnes, pět let od smrti Abuelaishových dcer a pár měsíců od posledního izraelského bombardování? „Jako po hurikánu,“ odpoví doktor Abuelaish. „Lidé jsou bez domova, tisíce domů bylo zničeno, dva tisíce lidí zabito, deset tisíc vážně zraněno. Problém je i to, že přichází zima. Navíc hodně prší a déšť přináší záplavy.“ A napjatá situace nekončí v Gaze: „Násilí se šíří i do Jeruzaléma a na Západní břeh. Premiér Netanjahu by si měl uvědomit, že situace eskaluje a že bezpečnost, svoboda a budoucnost Izraelců je svázaná s bezpečností, svobodou a budoucností Palestinců. Jedno nemůže být bez druhého. A mně záleží i na Izraelcích, mám mezi nimi spoustu přátel.“
Právě proto Abuelaish nebude nenávidět. Nevidí v obyvatelích židovského státu armádu nepřátel, poznal je zblízka. V knize píše o chvíli po útoku, kdy jeho dcera a neteř ležely na operačních stolech v telavivské nemocnici: „Někdo se mě zeptal: Copak ty k Izraelcům necítíš nenávist? K jakým Izraelcům? odpověděl jsem. K lékařům a sestrám, s nimiž pracuji? K těm, kteří se pokoušejí zachránit život Ghajdě a zrak Šaze? K dětem, jimž jsem pomáhal na svět? K rodinám, jako je ta Madmúnijova, která mi dala práci a poskytla přístřešek, když jsem byl ještě kluk?“
Doktor Izzeldin Abuelaish dnes žije v Kanadě a působí na univerzitě v Torontu, je každoročním kandidátem na Nobelovu cenu míru a stále objíždí svět se svým poselstvím. V roce 2009 se v Praze zúčastnil konference Forum 2000 a dodnes vzpomíná na setkání s Václavem Havlem. Rád by Prahu navštívil znovu, čemuž české vydání jeho skvělé knihy jistě může pomoci.
Jestli přijede, určitě Ti dám vědět, Romane.
Doplňuji odkaz na jiný autorův polemický článek:
http://www.novinky.cz/kultura/salon/379001-stepan-kucera-palmyra-v-nas.html