Fantastická literatura – metrum českého verše – ilegální časopis Detektivky
Z čísla 2/65 vybíráme:
Studie: Tereza Dědinová: Fantastická literatura v českém kontextu jako výzva literární vědě
Rozhledy: Robert Kolár — Petr Plecháč: Databáze českých meter a výzkum českého verše 19. století
Prameny: Jiří Rambousek: Ilegální časopis Detektivky
Články představujeme formou vybraných citací. Pasáže uvedené tučným písmem (s výjimkou jmen autorů a názvu nebo pokud není uvedeno jinak) zdůraznil J. S.
Tereza Dědinová: Fantastická literatura v českém kontextu jako výzva literární vědě
Má v současnosti smysl hovořit o fantastické a nefantastické literatuře, a vyhraňovat tak fantastickou literaturu z rámce literatury ostatní? Postmoderna s sebou přinesla zásadní pochybnost o reflexi reality samotné, natož pak o vztahu aktuálního a fikčního světa v literárním díle. V jejím světle se zdá poněkud zbytným odlišovat různé druhy fikce podle jejich vztahu ke skutečnostem reálného světa, neboť fikčním a nespolehlivým je každé vyprávění, lhostejno, pod jakou hlavičku je zařadíme. Každá literatura napíná hranici mezi skutečným a neskutečným světem, mezi světem vyprávěným a světem žitým. Navíc současný stav působí poměrně stabilně a uspokojivě — fantastické prvky jsou takřka běžnou součástí krásné literatury, texty využívající fantastických motivů se řadí mezi bestselery (jako příklad za všechny vzpomeňme Murakamiho 1Q84) a takzvaná žánrová fantastika, reprezentovaná science fiction, fantasy a hororem, vcelku pohodlně sídlí v doméně populární literatury.
Ponoříme-li se do studia teorie fantastiky, nevyhneme se záplavě odporujících si tvrzení a nepřehledných subkategorií, záhy narazíme na komplikace spojené se specifiky fenoménu fantastiky a reprezentované nesouladem (střety) mezi literárními vědci působícími na akademické půdě a teoretiky fantastiky vycházejícími ze středu okruhu fanoušků fantastiky (fandomu). Obtíže se vynoří už na prvním kroku: můžeme psát o žánru fantastické literatury, nebo je to pouze zažité, avšak stále nepodložené a těžko přijatelné zjednodušení?
(…)
Proto potřebujeme charakterizaci podstatně širší, umožňující zahrnout rozmanité realizace fantastična v moderní literatuře.
Zajímavou, jakkoli problematickou možnost nabízí intuitivní přístup k fantastické literatuře, který byl primárně použit pouze pro její subkategorii, science fiction, a který se pokusím rozšířit na veškerou fantastickou literaturu.
Teoretik fantastiky Damon Knight tvrdí, že „science fiction je to, nač ukážeme, když řekneme science fiction /zvýrazněno T. D./“ (…). Norman Spinrad v obdobném duchu uvádí, že science fiction je to, co je jako science fiction publikováno, a upozorňuje tak na to, že žánrové dělení slouží především nakladatelům a knihkupcům jakožto komerční kategorie (…). Pokud se ale přidržíme Knightova tvrzení s vynecháním pragmatického komerčního hlediska, můžeme je použít jako výchozí bod k dalším úvahám, jako to udělal Paul Kincaid ve své studii On the Origins of Genre, a posléze vztáhnout i na fantastiku obecně. Kincaid rozvádí Knightovu myšlenku, když poté, co poukázal na značné slabiny rozličných definic a zpochybnil samu snahu určit začátek tradice SF — „Je to Mobiova smyčka: definice ovlivňuje vnímání historického výchozího bodu a to má zpětně vliv na definici“ (…) — na pokus o definici science fiction aplikuje Wittgensteinův pojem rodových podobností /zvýrazněno T. D./. Vyvozuje, že vzorec science fiction, stejně jako každého jiného literárního odvětví, není a ani nemůže být stálý v čase, nýbrž se neustále mění a vyvíjí: „Vzor, žánr, je tedy ve stavu neustálého proudění“ (…). Tudíž jakákoli definice, krom toho, že může v nejlepším případě postihnout pouze určitou skupinu textů, nevyhnutelně zastarává a nestačí živelně se vyvíjejícímu proudu literatury. Uplatněním principu rodových podobností se lze těchto problémů elegantně vyvarovat. Nejenže je pružnější než jakákoli definice a dovoluje nám tak pracovat i s těžko zařaditelnými texty, ale rovněž se snadno přizpůsobuje literárnímu vývoji.
(…)
Stejně tak jako mezi členy jedné rodiny existuje mnoho společných rysů, byť ani jeden nemusí být vlastní všem (…), tak ani u science fiction neexistuje jeden jediný nutně společný prvek, nýbrž celý okruh podobností sdílených množinou děl science fiction literatury, ať již se to týče tématu, stylu nebo myšlenky. Pro zařazení textu tak stačí pouze libovolný rys (rozuměj fantastický prvek) společný s jiným dílem z okruhu science fiction.
Největší výhodou tohoto přístupu je pružnost a pojímání science fiction jako neustále se vyvíjejícího proudu, nikoli ustrnulé kategorie: „Tak rodové podobnosti uznávají science fiction jako neklidnou, dynamickou formu, která může vyústit do mnoha různých směrů z mnoha různých počátků (původů), a stále jako něco, o čem můžeme rozumně mluvit pod jednou hlavičkou: science fiction“ (…).
(…)
Za fantastická díla budu (…) považovat taková beletristická či dramatická díla, v nichž fantastický prvek — propojen sítí rodových podobností s alespoň jedním dalším dílem pokládaným za fantastické — zaujímá význačnou roli ve struktuře fikčního světa, neobjevuje se pouze ojediněle nesa zcela specifickou funkci.
(..)
Celou problematiku můžeme zpřehlednit pojmenováním dvou kategorií fantastiky podle toho, jakým způsobem zacházejí s obsaženými fantastickými prvky: tedy vlastní fantastično a fantastično jako prostředek vyjádření. Toto dělení se netýká pouze současné literatury, ale lze je uplatnit diachronně. Nemotivuje mne přitom snaha o hledání hranic uvnitř fantastické literatury, ale potřeba popsat současný stav ovlivněný jak textovými, tak mimotextovými aspekty.
Vlastní fantastično využívá možností a prostředků fantastiky primárně pro ně samé, k tomuto druhu fantastiky patří typicky díla operující s aspekty charakteristickými pro science fiction nebo fantasy.
(…)
Postmoderní autoři se volně inspirují nejrůznějšími formami literárního vyjádření, včetně fantastických, někteří výrazní autoři přitom výslovně protestují proti tomu, aby jejich díla byla interpretována v kontextu fantastické tradice. Paradoxní je, že jde i o autory, jejichž dílo si nachází nadšené čtenáře jak mezi příznivci fantastiky, tak mezi recipienty krásné literatury obecně a svou úrovní vysoce ční nad většinovou produkcí využívající fantastických prvků. Jedním z nejznámějších autorů cíleně se nehlásící k žánrové fantastice je Kurt Vonnegut Jr.: „Kurt Vonnegut se několikrát pokusil popřít svou příslušnost k vědeckofantastickému žánru. Tvrdí, že píše knížky o problémech světa kolem sebe a rekvizit SF používá jen jako výrazového prostředku. Právě toto pojetí ho však sbližuje s Novou vlnou. Je paradoxní, že ortodoxní (skoro se chce říci: nejomezenější) příslušníci tradičního amerického fandomu na Vonnegutovo přání ochotně přistupují a zříkají se ho, podobně jako se nehlásí k Rayi Bradburymu. A přitom to byli především tito dva spisovatelé, kterým se podařilo přesvědčit „akademickou“ kritiku i nejširší čtenářské vrstvy, že science fiction není méněcenný umělecký odpadek, ale plnokrevné a adekvátní médium pro vyjádření autorova postoje k významným problémům moderní doby“ (…).
Robert Kolár — Petr Plecháč: Databáze českých meter a výzkum českého verše 19. století
V roce 2014 byla po několika letech intenzivní práce zveřejněna aplikace Databáze českých meter (DČM; dostupná on-line na stránkách versologického týmu Ústavu pro českou literaturu AV ČR: http://www.versologie.cz/). DČM zpřístupňuje metrický a strofický popis téměř 1 700 básnických sbírek (téměř 80 000 básní) z 19. a počátku 20. století obsažených v Korpusu českého verše (KČV).
(…)
Cílem následujících řádků je DČM představit a na vybraných příkladech ukázat, jakým způsobem ji lze při výzkumu českého verše (potažmo poezie) využít. Její neocenitelná hodnota spočívá v tom, že umožňuje během chvilky zodpovědět dotaz, jehož manuální zpracování by zabralo dny, týdny, měsíce či v některých případech i roky. Práce s aplikací rovněž neklade speciální nároky na uživatele, což se týká nejen versologických znalostí, ale také technických dovedností.
(…)
Velmi rozšířená je představa, že trochej je český národní verš, kdežto jamb odporuje duchu češtiny. Pokud by to tak bylo, dalo by se očekávat, že zastoupení jambu v KČV bude když ne mizivé, tak alespoň o hodně menší než zastoupení trocheje. Jak se věci mají, zjistíme ze srovnání zastoupení všech meter v KČV, srovnávat tedy budeme zastoupení trochejů, jambů, daktylů, daktylů s předrážkou, daktylotrochejů, daktylotrochejů s předrážkou a neurčených veršů (tj. časoměrných veršů, sylabických veršů, volných veršů).
Nejprve se podívejme na srovnání podle počtu básní: na prvním místě je jamb (vyskytuje se v 51 % básní), dále trochej (34 %), neurčené verše (10 %), daktyly (6 %), daktylotrocheje (4 %), daktyly s předrážkou (1 %) a daktylotrocheje s předrážkou (< 1 %). Stejné pořadí (ale o trochu jiné poměry) získáme srovnáním daných meter podle počtu veršů. Ze srovnání je mimo jiné patrná drtivá převaha dvoudobých meter (jamby + trocheje) nad metry třídobými a skoro úplná absence meter předrážkových. Lze si (spolu s Miroslavem Červenkou […]) jen přát, aby oněch 1 288 116 jambických veršů, které jsou v KČV doloženy, bylo dostatečným argumentem proti tezi o nevhodnosti jambu pro češtinu, která se traduje už od Josefa Dobrovského
(…).
Jiří Rambousek: Ilegální časopis Detektivky
V roce 1934 napsal Bertolt Brecht článek „Pět obtíží při psaní pravdy“, souhrn rad, jak překonat fašistickou cenzuru. Za jednu z možností, jak se vyhnout zásahům cenzorů, pokládal Brecht lstivost: pravdu je třeba podat tak, aby mohla být v rukou čtenářů účinnou zbraní, „a zároveň tak lstivě, aby to nepřítel neobjevil a nepřekazil“. Dobrým příkladem brechtovské lsti jsou tzv. Detektivky, 1. protinacistický ilegální časopis, který v Praze vycházel od září nebo října do listopadu 1939, maskován navenek jako spotřební zábavná
četba bez vztahu k politickému dění.
(…)
Redaktoři Detektivek založili svou vydavatelskou činnost na chytrém nápadu, že se jejich sešitky budou navenek (formátem a obálkou) podobat literárnímu braku, jehož velmi frekventovanou podobou byly ve třicátých letech vedle rodokapsů i levné brožurky, „tomsharkovky“ a „cliftonky“ s postavami neomylně úspěšných detektivů Toma Sharka a Léona Cliftona. Krycí titul a krátký krycí text uvnitř sešitku (úryvek z napínavého příběhu) sliboval poutavou četbu, ale na dalších stranách čtenář našel básně, zprávy, komentáře,
glosy, výzvy, satiry a karikatury posilující odpor proti nacistickým okupantům, čelící lživé nacistické propagandě a reflektující domácí i zahraniční události prvních měsíců války. Ve všech sešitech však krycí texty nebyly. Dvě z pěti tzv. Detektivek, které mám v kopii po ruce, zvolily jinou formu maskování – předstírají, že jde o předvánoční reklamní letáky.
(…)
S myšlenkou vydávat ilegální časopis, který bude navenek vypadat jako dobrodružná četba, pravděpodobně přišel bývalý pracovník soukromého sekretariátu T. G. Masaryka, redaktor Křesťanské revue a sekretář Akademické Ymky Jaroslav Šimsa. Heda Kaufmannová (1905–1981), působící po boku svého bratra v odboji už od jara 1939, se až dlouho po válce dověděla, že spolupracovníci a přátelé Jaroslava Šimsy říkali Detektivkám „Šimsky“ (…).
(…)
Pirát sedmi moří (jméno fiktivního autora neuvedeno)
Na obálce obrázek piráta se šátkem na hlavě a pistolí v ruce, v pozadí skalisko s palmami, níže dvě další postavy nad mapami. Nad obrázkem je kreslenými písmeny titul Pirát sedmi moří (s tečkou za posledním slovem; možná byl celý titulní list odněkud převzat). Rub obálky prázdný.
Poslední datum v textu: 10. říjen 1939 — toho dne Všeindický kongres odsoudil útočnost nacistického Německa a rozhodl se, že indické národní hnutí vedené Ghándím bude bránit mezinárodní právo a řád. Číslo pravděpodobně vyšlo kolem 20. října 1939.
(…)
Ukázka:
Dvojhlas
Vláda:
Není, není
žádné pobouření
milujem své ochránce.
Lid:
jakpak mohu nahlas křičet,
když mám hrdlo v oprátce?
Mlčím, mlčím,
ale v tichu
sypeme vši do kožichu.
Česká literatura je recenzovaný vědecký časopis vydávaný Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR, v. v. i.
Vychází šestkrát ročně, je zaměřen na zkoumání historie, poetiky, kontextů a funkcí české literatury a na problémy české a světové literárněvědné teorie. Cílem časopisu je přinášet metodologicky podložené příspěvky, jež představují informační přínos a badatelské impulzy pro českou i světovou literárněvědnou bohemistiku i další spřízněné humanitní disciplíny. Časopis otiskuje původní i přeložené texty v českém jazyce.
Více ZDE.
Ročníky 1-48 dostupné ZDE.
Připravil Josef Soukal
