Z archivu: Tentokrát k tématu, jež je v obecné podobě bohužel stále aktuálnější.

Tomáš Vítek

Cesta panny a cesta kurvy:

ke kořenům antické xenofobie

Řekové – podobně jako ostatní národy ve starověku – pohlíželi na cizince jen málo přátelským způsobem. Cizince vcelku automaticky považovali za výlupky veškerého zla a zkaženosti a za skutečnou nebo alespoň potencionální hrozbu, která byla našinci sama o sobě přirozeně nepřátelská a usilující o jeho zmar. Dokonce i v dobách míru, kdy se cizinci na přechodnou nebo trvalejší dobu zdržovali v teritoriu nějaké obce, se jejich status nepřítele příliš neměnil: jednak byli vystaveni neutuchající podezřívavosti, jednak jim byla odepírána takřka veškerá práva. Pokud cizinec nezískal tzv. pohostinské přátelství (proxenia) významného rodáka nebo přímo státu, mohl být kdekoli a kýmkoli beztrestně obrán, ztlučen nebo i zabit. Ale i s ochranou patrona za zády vždy zůstával člověkem třetí kategorie, který nemohl nikde samostatně vystupovat (např. před soudem nebo jako obchodní partner) a který zůstával vždy první na ráně v dobách krize a nestability. Cizinci byli opakovaně vypovídáni z Řecka i Říma za údajné rozvracení mravů a bohy popouzející zavádění cizích kultů, občas na ně dopadaly i státem organizované nebo spontánně vzniklé pogromy.

Tento postoj byl obecně pokládán za naprosto přirozený a sdílely ho všechny vrstvy obyvatelstva. Jeho zřetelné stopy lze sledovat už v homérské epice – viz např. protiklad zmužilých Řeků bojujících za spravedlivou věc a zženštilých a nemravných Trójanů, kteří schvalovali únos cizí manželky a krádež majetku jejího manžela -, ale ve vyhrocené podobě se objevil až později. Pravděpodobně však nikoli proto, že homérští Řekové byli tolerantnější než jejich pozdější potomci, ale spíše z toho důvodu, že svému vztahu k cizincům nedokázali ještě propůjčit dost obecnou a jasně vymezenou formu. Naopak Řekové klasické a pozdější doby obrazy nepřítele už dovedli črtat s velkou zručností. K tomu jistě přispěla jejich negativní zkušenost s asijskou velmocí (viz perskou okupaci Iónie a pak i invazi do pevninského Řecka), ale to byla spíše záminka než vlastní důvod démonizace cizince.

Nepřátelský postoj k okolním národům vyvěral z nitra antického člověka, vyrůstal ze samotného jádra jeho orientace ve světě. Od tohoto středu, který ztotožňoval se srdcem civilizovanosti, zbožnosti a normality, jeho pohled putoval k okrajům, kde se hromadily národy a zvyky odporné, barbarské a anomální. Ve zdánlivě nevinném tvrzení, že střed celého světa se nachází v Delfách, působišti světelného boha Apollóna, patrona veškerého vědění a kultury, se tak skrývá více, než se na první pohled zdá. Čím blíže středu ten který národ sídlí, tím mocněji na něj dopadají paprsky božského slunce a živí jeho zdatnost a kulturnost. A naopak se vzrůstající vzdáleností od něj lze čekat jen rostoucí pokřivenost, temnotu a barbarství. Tyto představy nebyly v antice přímo vysloveny, ale zřetelně se rýsují za koncepcí řádně uspořádaného obydleného světa (oikúmené), který je na všech stranách vymezen různými typy anomálií.

Lidé z okraje

Takřka všechny národy, které nesly nějaké abnormální rysy, byly Řeky i Římany – a později i středověkými křesťany – situovány na okraj známého světa, tj. zejména na sever, východ a jih (západ uzavíralo moře, jiná forma anomality). Jejich cizost a podřadnost byla „dokumentována“ různě. Některé národy prý vypadaly jako deformovaní nebo znetvoření lidé, za čímž implicite stálo, že do řádné podoby člověka nedorostli. Například Skiapodi a Monokolové měli jen jednu nohu, Monoofthalmové, Arimaspové a Kyklópové jen jedno oko uprostřed čela, lidé na západ od Troglodytů oči na ramenou, Sternofthalmové a Blemmyové oko a ústa v hrudi (a žádnou hlavu), Makrokefalové ohromnou hlavu. V jiných pronárodech se mísily lidské rysy se zvířecími na způsob mytických oblud (např. Tyfóna, Sfingy apod.): Hémikynové a Kynokefalové měli psí hlavu, indičtí Skiratové a Amykterové postrádali nosy a plazili se jako hadi. Ještě výrazněji měl zvířeckost cizinců prokázat anomální způsob jejich života. Kynamolgové se krmili psím mlékem, libyjští Nasamónové, Machlyové, Massagétové a někteří Indové souložili všichni společně nebo na veřejnosti, libyjští Atarantové si nedávali jména, jiní Indové postrádali řiť, takže strávené jídlo zvraceli nazpět ústy, Taurové obětovali lidi, indičtí Kalatiové a Padaiové, Skythové, Arimaspové a lidé žijící severně za Borysthenem lidi požírali, přičemž Skythové kromě toho pili jejich krev a z lebek zabitých si dělali poháry a z jejich koží utěrky a pláště.

Cizinci sídlící blíže středu sice vypadali jako lidé, ale všichni byli barbaroi (jedná se o substantivizované onomatopoion ekvivalentní českému „bla bla“), blekotáči neznalí řečtiny a řecké kultury, jediné skutečné řeči a civilizace na celém světě. Zajímavé je, že tyto názory nevycházely z tribun sportovišť a trhů, nýbrž primárně z intelektuálně založených kruhů. Například podle řečníka Aischina (asi 430-356) byli barbaři proradní a bezbožní lháři, podle komediografa Aristofana (asi 446-387) sprostí, stále se přežírající nevzdělanci a hrubci a podle řečníka Ísokrata (436-338), asi největšího verbálního barbarobijce, změkčilí, zbabělí a rozmařilostí a otroctvím zkažení slaboši, které by bylo namístě podřídit řecké nadvládě a pořádně přiskřípnout. Vědeckým jazykem toto hodnocení formuloval už jeden z hippokratovských autorů (5.-4. st.), podle něhož za podřadnost „Asiatů“ může zejména (teplé) podnebí a tyranský způsob jejich vlády.

I když samozřejmě existovali lidé, kteří tyto předsudky tak docela nesdíleli (Hérodotos, Xenofón, Platón), a i když bylo zjemnělé „barbarství“ Peršanů nebo Egypťanů jasně odlišováno od hrubozrnného barbarství národů severních (Makedonců, Thráků, Skythů, Galů apod.), byl průměrný Řek klasické doby pevně přesvědčen, že míra uspořádanosti a civilizovanosti společnosti a života všech barbarských národů je mnohem nižší než v jeho vlastní zemi. Válčit s barbary, zotročovat je a pořádně ždímat bylo proto naprosto v pořádku, ba více, bylo to šíření civilizace a kultury těm, kteří ji postrádali a svobodu naprosto nezasluhovali.

Setkání na cestě

Optika tohoto druhu se neomezovala jen na kraje světa, nýbrž byla v činnosti i ve světě poblíž středu. Ten totiž nebyl anomálií nikterak prost. Vpravdě stačilo vyrazit na jakoukoli cestu, aby se různé typy abnormit na cestovatele jen hrnuly. Řekové – stejně jako Mezopotamci, Arabové, Židé, Turci, Germáni nebo Slovani – předpovídali od velmi staré doby budoucnost mimo jiné také z událostí, které se odehrály na cestě, tj. primárně z toho, co či koho cestovatel potkal (odborně se této technice říká hodoskopie, ale staré názvosloví užívalo i slov pro „střetnutí“; srov. řec. hapantésis, synantés, lat. congressio, superventus). Druhý opěrný bod této věštebné „metody“ tvořila koncepce počátku, jehož charakter přímo předznamenával charakter celé cesty či zamýšlené činnosti (odtud se této technice občas říkalo i „počátek“; viz lat. initio, něm. Anfang). Takový počátek mohl být určen časově (např. ránem jako začátkem dne, novým rokem jako začátkem roku apod.), ale byl koncipován mnohem obecněji, protože podle obecně rozšířené víry každý počátek generoval určitá znamení, která ohlašovala, jak se budou věci odvíjet a jak také skončí.

Strictu senso cesta započínala už přípravnou fází (tj. způsobem opuštění lůžka, obutí, oblékání apod.), ale rozhodující okamžik nastával až po vykročení ze dveří domu. I když svou roli hrála všechna setkání, největší význam byl vždy připisován střetu s lidmi. Někdy byl jejich význam určován ad hoc, ale zpravidla jednotlivé druhy lidí nebo zaměstnání vytvářely kategorie, které a priori platily za příznivé nebo nepříznivé. Potkat některé osoby nosilo jednoznačně smůlu, naopak jiné slibovaly šťastné pořízení. V Řecku předznamenávalo setkání s prostitutkou štěstí v obchodě po celý den, zatímco setkání s pannou mělo účinek přesně opačný. Jak nás zpravuje Lúkiános, potkat krátce po východu z domu eunucha, homosexuála, trpaslíka nebo chromce dozajista předurčovalo, že se den nevydaří, zvláště když pajdali na pravou nohu a člověk je potkal brzy ráno:

Vyhýbáme se též chromým na pravou nohu, zvláště pak tehdy, pokud je vidíme časně ráno. Také pokud by někdo hned po opuštění z domu spatřil Kybelina kleštěnce, eunucha nebo zakrslíka, obrátí své kroky nazpět a vrátí se, poněvadž to věští, že věci, které ho toho dne čekají, nedopadnou dobře kvůli tomu špatnému a zlověstnému znamení na počátku. Pokud by však někdo spatřil na začátku celého roku, ve dveřích, při prvním vykročení či zrána zhýralého hošu, který dělá i snáší věci, o nichž je lépe raději vůbec nemluvit, a je kvůli tomu neblaze vyhlášen, nemocen a zván ne vlastním jménem, nýbrž jen názvy svých činů jako podvodník, čarodějník, křivopřísežník, zhouba, pranýř a díra, zda se mu nepokusí vyhnout a nebude ho srovnávat s nešťastným dnem?

Na cestě byli pramálo vítáni také lidé s poškozeným zrakem (krhavci, jednoocí, slepci), špatné znamení představovali rovněž blázni, epileptici, černoši a stařeny. Potkat stařeny bylo špatné kdekoli a kdykoli. Pýthagorejci údajně toto znamení pociťovali natolik negativně, že v takovém případě doporučovali okamžitě přerušit cestu a vrátit se domů. Ve středověku někteří odvážlivci potřebovali k takovému rozhodnutí hned trojici stařen, anebo stačily jen dvě, ale zato musela cesta vést přímo mezi nimi. Špatné bylo i potkat někoho, kdo se vláčí s nějakým břemenem, poněvadž to zvěstovalo poutníku podobný osud.

V Římě příznivé pořízení slibovaly panna a kurva, naopak špatné věci kromě stařen zvěstovali také trpaslíci, kněží, ženy točící vřetenem, epileptici a kulhavci (zejména byli-li postiženi na pravé noze). Osoby zjevně fyzicky postižené (a hermafroditi) měly zpravidla i zamezen přístup k státním a kněžským úřadům a nesměly ani sloužit v armádě. Takové případy lze ještě vyložit požadavky na rituální čistotu a funkčnost, avšak jestliže zakazovala přijímat jednooké, mrzáky, kulhavce, slepce a potetované mezi zaměstnance také pravidla veřejné pohřební služby, jako tomu bylo v italském Puteoli (dnešní Pozzuoli u Neapole), pak je zřejmé, že i stát se chtěl vyhnout emocím, které by potkávání takových osob mohlo vzbuzovat, a důsledkům, ke kterým by to mohlo vést. Podobně když se římský stát nechtěl dohodnout na mírové smlouvě s králem Prúsiou, vyslal k němu trojici poslů, z nichž jeden kulhal, druhý měl na hlavě hrozné jizvy a třetí byl úplný pitomec (to platnost poselství předem anulovalo).

Některé osoby v Řecku a Římě hrály v setkání tutéž negativní roli (choromyslní, stařeny, slepci, epileptici, kulhavci), jiné však opačnou (panny). Určité typy ominality však nebyly v jedné či druhé kultuře považovány za významné, například mouřenín v Řecku, nebo nosič břemen v Římě. V případě tělesných vad význam zesilovalo, na které straně těla byl ominózní člověk postižen (na jakou nohu kulhá či na jaké oko nevidí), protože pravá strana platila v Řecku za šťastnou, zatímco v Římě za nešťastnou. Jindy záleželo na tom, kdo ominózní postavu potká: obchodníkům setkání s pannou nebo nevěstkou nevěštilo nic dobrého, ale odsouzenému potkání panny (vestálky) přinášelo propuštění. Podobně setkání se starcem vojákovi předpovídalo neštěstí (zvláště když u toho dotyčný kmet ještě plakal), zatímco obchodníkovi a námořníkovi úspěch.

Kulturní podmíněnost hodnocení jednotlivých povolání a postižení potvrzují i záznamy ze středověku a z jiných kultur, které se zčásti shodují se starověkými, zčásti je invertují a zčásti přidávají významy zcela nové. Pro latinský středověk zůstaly neblahými znameními a osobami kněz, krhavec, kulhavec, trpaslík a stařena (či staří lidé vůbec), ale počet nevítaných person rozšířili žebrák, zrzek, dívka s kozou nebo rozpuštěnými (nepokrytými) vlasy, žena s prázdnýma rukama (či s nějakou prázdnou nádobou) nebo jednoduše jakákoli žena; naopak mezi pozitivními znameními se udržela například nevěstka a krásná dívka. Podobně u Arabů zůstávali pro střet krajně nežádoucími osobami konstantně hrbáči, slepci, jednoocí a leváci, ale občas se do této role dostávali i hermafroditi a šeredy.

Původně význam každého setkání určovaly konkrétní okolnosti a kontext, i když jednotlivé složky, které ho spoluvytvářely, a priori nesly určité významy. Výsledná kombinace však mohla vyústit v různé, občas i zcela protikladné výsledky, to dobře ukazují dochované záznamy o střetech s některými zvířaty. Například potkání hada mohlo poskytnout předzvěst pozitivní, ale stejně tak i vysoce negativní, to záleželo na podobě hada, okolnostech, osobě, které se týkaly, a způsobu výkladu. Ale jako se objevilo již záhy dělení dnů na šťastné a nešťastné, které takovými byly učiněny jednou provždy, tak v případě zvířat sílila tendence nahlížet je vždy jako příznivá (srov. např. bílého koně nebo vlka ve středověku) a nepříznivá (srov. např. psy, sovovité ptáky nebo lasičku v antice). Pokusy o vyčlenění konstantně pozitivních a negativních osob představují logické prodloužení téže linie.

Motivy a způsoby vylučování

Co však přesně stálo za tím, že se některé osoby a povolání ocitly mezi nežádoucími? Na tuto otázku není snadné odpovědět. Badatelé v této souvislosti často hovoří o chybném induktivním soudu, tj. o neopodstatněně zobecněném precedentu. Když například někdo jednou potkal kulhavce a jeho věc následně nedopadla dobře, usoudilo se, že každý, kdo ho kdy potká, musí skončit stejně. Ano, tento typ uvažování byl v lidové mantice dosti rozšířený, jenže určitě nepostihuje celý problém. Například v případě kněze jeho negativní polarizaci sotva mohl založit jediný precedens, který by dokázal obstát u všech lidí a v konfrontaci se všemi knězi, zvláště když existují doklady, že pro kandidáty sňatku ověnčený kněz představoval znamení dobré.

Precedens bezpochyby nestojí ani za nedobrým postavením fyzicky postižených osob. V tomto případě byla vylučujícím kritériem vcelku jednoznačně jejich odchylka od normality. Tento prvek se v různé míře objevuje i u zbývajících adeptů neblahosti. Buď je od ostatních vyčleňoval anomální vzhled (černoši, blázni, stařeny, zrzci, nastrojení a navonění homosexuálové), anebo anomální zvyky a chování (prostitutky, žebráci, kněží, plačící starci). Tyto „odchylky“ zároveň charakterizovaly i národy z okraje světa a cizince, a proto se nabízí závěr, že ominální osoby představovaly sui generis cizince uvnitř vlastní společnosti a jako s cizinci s nimi bylo také zacházeno.

Způsobů, jak čelit setkání s anomálním jedincem (nebo cizincem), existovalo několik. Nejlepší samozřejmě bylo vůbec se s ním nestřetnout, čehož bylo možné poměrně snadno dosáhnout buď rezignací na cestu, nebo návratem domů (vyhýbáním se hranicím a okrajům civilizovaného světa). Jinou možnost představovala izolace, tj. zamezení přístupu poznamenaných na určitá místa (to se týkalo např. nevěstek a žebráků) nebo do určitých funkcí (viz např. výše zmiňovaná přijímací pravidla pohřební služby). V případě cizinců to znamenalo jejich soustředění do jediné vyčleněné čtvrti a zákaz jakéhokoli podílení se na veřejném a náboženském životě státu.

Občas neutralizace ominální osoby spočívala v jejím zesměšnění: například v Římě během druhé poloviny 1. st. n. l. začali být hermafroditi a trpaslíci využíváni k zábavě a šaškovské službě, ačkoli dříve i potom vyvolávaly jejich výskyty hrůzu nebo odpor. Taková příkoří nezpůsobovali jen silní a vysoce postavení těm slabým a nízkým, neboť kulhavý a slintavý císař Claudius, postižený Littleovou nemocí, trpěl těžkými ústrky a setrvalým pokořováním nejen od svého okolí, nýbrž i od vlastní rodiny, v níž se v tomto ohledu obzvláště vyznamenávaly jeho matka a babička. Podobně byli s oblibou uráženi a zesměšňováni barbaři a otroci z jiných národů, jejichž „slouhovskou povahu“ literáti „odhalovali“ pomocí pseudo-racionálních argumentů a umělci karikujícím znetvořováním.

Za dobrý způsob řešení problému bylo považováno i přímé násilí na ominální osobě (nejčastěji spočívalo v jejím zbití nebo ostřelování kameny), poněvadž podle obecně sdílené víry nepřijetí nebo zapuzení neblahého znamení otevíralo možnost k jeho nenaplnění. Tak v případě setkání s černochem nebo ominálním zvířetem nehrozila újma jen cestovateli, nýbrž i příslušnému černochovi a zvířeti, poněvadž lidé, kteří v nevyhnutelné naplnění tohoto mechanismu věřili, se je často snažili násilně zahnat, někdy i dokonce zabít. Když Alexandr Makedonský nalezl jednou na svém trůně sedět nastrojeného blázna, který si hrál na krále, poručil ho po konzultaci s věštci usmrtit. Jistě se tak chtěl vyhnout dopadu neblahého znamení, neboť podle Suetonia brzkou smrt císaře Augusta ohlásilo (a v očích mnoha lidí i způsobilo), když se „jakýsi šílený muž posadil na stolici určenou Juliu Caesarovi, chopil se jeho koruny a nasadil si ji“. Podobně bylo naprosto v pořádku násilné zahánění cizinců a válka s nimi a bojechtivý řečník Ísokratés nebyl určitě jediný, kdo spásu Řecka spatřoval ve válce s barbary a v jejich zotročení.

Začátek konce

Vraťme se nyní k přesvědčení, že začátek cesty předznamenává její konec. Na první pohled je tato teze sice poněkud nezvyklá, ale v zásadě hajitelná. Když předsókratovští myslitelé kladli na první místo svých filozofických systémů jeden princip či počátek (slovo arché označovalo obojí) – případně jejich pár -, činili tak pomocí logicko-intuitivní projekce, která vycházela z pozorování okolního světa. Pokud v něm proměnlivé věci probíhají na základě určitého principu (principů), který je neměnný, nebo se proměňuje jen v uzavřené a vyzpytatelné periodě, je zcela legitimní předpokládat, že tento princip (principy) stál na počátku a způsob jeho prvotního odvíjení předznamenává všechny následující výskyty.

Aplikace této logiky na střetnutí s určitým člověkem nebo zvířetem na počátku cesty nicméně představuje hodně nesamozřejmý krok, který stojí za bližší prozkoumání, zvláště když ho vědomě neučinil žádný filozoficky obdařený intelektuál. Otázka zní, jak je možné, že tomu, kdo se vydává na cestu, vyjde v ústrety někdo, kdo dokáže vystihnout nebo přímo ztělesnit její charakter a vyznění. Cestovatel výsledek předem nezná a nezná ho ani ominální osoba, co je tedy svádí v určitém okamžiku dohromady, a vtiskuje tak cestě zcela specifický ráz?

Na tuto otázku v antice existovaly dvě hlavní odpovědi. Podle první za takovým střetem – a za všemi znameními vůbec – stáli bohové, kteří podle své vůle sesílají lidem znamení, která naznačují či ohlašují jinak skrytou budoucnost, přítomnost nebo minulost. I když se mínění o vlastním důvodu tohoto počínání bohů různila, převažoval názor, že pokud bůh sesílá špatné znamení, pak to není proto, aby člověka vyděsil a zdeptal ještě před tím, než na něj ohlašovaná pohroma skutečně dopadne, protože taková věštba by neměla žádný smysl. Dotyčný měl být spíše varován, že jeho jednání nebo rozhodnutí nejsou v pořádku a mohou vést ke zlým koncům. V této perspektivě se bůh jevil jako lékař, který dává svým znamením člověku příležitost, aby pro sebe nebo pro jiné zvolil adekvátnější chování či řešení. Lze však tuto odpověď aplikovat na ominální střetnutí? Jen velmi špatně, protože žádný pramen neuvádí, že by cestovatel na základě střetu nějak měnil způsob svého života; buď se vrátil domů, anebo se znamení pokusil odvrátit, a to je asi tak všechno. Jako by přitom bylo zcela lhostejné, kterou z ominálních osob potkal, protože reakce byly vždy tytéž.

Druhé vysvětlení sázelo na osudový mechanismus. Osud určuje – například pomocí sympatetické spjatosti všeho se vším, jak tvrdili stoici -, že konec cestovatelovy cesty je předem dán, a může být tudíž i různými způsoby predikován. Toto pojetí ovšem skrývá malý háček, poněvadž je poněkud obtížné sladit víru v předurčenost věcí, které se obhájci věštění často dovolávali, s možností předpověď i věci samy změnit. Ve starší době si tím nikdo hlavu příliš nelámal, ale později se už někteří vzdělanci začali domnívat, že obě věci současně platit nemohou: pokud je svět deterministický, lze průběh věcí v něm předvídat, ale nikoli měnit a věštění postrádá smysl; pokud je však měnit lze, pak svět nemůže být deterministický, ani predikovatelný. Pokud by tedy protnutí cestovatele s ominální bytostí zařizoval osud, nešlo by s tím vůbec nic dělat, což by bralo veškerý smysl jediným dvěma registrovaným reakcím na střet. Opět by také nehrálo žádnou roli, kdo koho přesně potká, poněvadž jediný sledovaný výsledek tvořilo dobré nebo špatné pořízení (zakončení cesty). Je také takřka nemožné vysvětlit, proč by osud měl výsledek cesty předznamenávat a zaměstnávat za tím účelem určité postižené osoby, shodovalo-li se obecné mínění na tom, že je slepý a na lidem a jejich cestách mu nijak nezáleží.

Asi největším nedostatkem obou těchto pokusů o odpověď je, že nedokážou zohlednit charakter cestovatele a typologii ominózních osob. Co se v Římě změnilo, potkal-li cestovatel pannu nebo kurvu? Nic, obě slibovaly dobré pořízení. A v čem se odlišovalo setkání s bláznem nebo černochem v Řecku? V ničem, obojí předznamenávalo zlo. A přesto je ze zpráv patrné, že zde přinejmenším někteří cestovatelé pociťovali rozdíl i odlišnou míru obav. Ominální osoby strach nepochybně vzbuzovaly. Lidé netloukli znamení od bohů ani bezděčné stopy neúprosného osudu, nýbrž je. Jako kdyby tušili, že není vůbec snadné přerušit vzájemné pouto, které střet navázal nebo vyjevil. Předznamenává-li začátek konec, pak i konec předznamenává začátek. Lze uniknout cestě, kterou překříží zrůda, jejím zapuzením nebo návratem domů? Cesta je vždy již tu, je myšlena a plánována, je pokračováním a vyústěním tisíců cest, celého života. Ominální bytost, která na ni dočasně vstoupí, jen prozrazuje, jaká byla, jaká je a jaká nejspíše také bude.

Cesta zrůdy

Toto skryté pozadí možná násobilo strach z ominálního střetu, ale nevysvětluje typologii ominálních bytostí, jejich heterogenitu a různé hodnocení. Co přesně zakládalo rozdíl mezi pannou a kurvou nebo mezi pajdou a krhavcem? Takové otázky si v antice nejspíše nikdo nekladl, třebaže svůj smysl nepochybně mají. Odpovědi na ně do značné míry naznačil předcházející výklad, ale ne zcela. Ominálními osobami se stávali lidé, kteří se výrazněji vymykali z normálu, ať už vzhledem, povoláním nebo chováním. Cestovatelé na ně reagovali jako na cizince, a to nikoli pouze v rámci vlastní cesty, nýbrž i v běžném životě. Znamená to, že cizinci pro antického člověka představovali projekční plochy, na něž promítali anomálie ze svého nejbližšího okolí a na něž i podobně reagovali? Ano, tak tomu s největší pravděpodobností bylo. Ale ve sledování tohoto pohybu ke středu, jak byl označen výše, je třeba udělat ještě jeden krok.

I když každé znamení směřovalo ke konkrétnímu cestovateli, žádné svědectví nedokládá, že by ho někdo četl jako výpověď o své osobě. Antický i středověký člověk vnímal sebe a svou cestu jako dvě rozdílné věci. Byl by snad ochoten uznat, že výsledek cesty a to, co ho předznamená, nějak souvisí s jeho počátečním rozpoložením. Své dílčí rozpoložení a své celkové vnitřní uspořádání by ovšem pobouřeně odmítl ztotožnit, jakkoli by ho k tomu nutila logika, na níž věštění z cesty stojí, tj. teze, že počátek předznamenává konec. Rozpoložení, které dozraje v rozhodnutí cestovat, je výsledkem uspořádání nitra, které vůči němu hraje roli počátku. Potkaná ominální osoba by tedy neměla charakterizovat pouze jednu jedinou cestu, nýbrž v širší perspektivě jakoukoli cestu a způsob cestování určitého cestovatele. V této perspektivě znamení primárně neříká, zda dílčí cesta dopadne dobře nebo špatně (to není podstatné), ale jaká je a co nejlépe vystihuje její povahu. Právě v tomto kontextu diverzita ominálních osob dává nejlepší smysl.

Lze se samozřejmě ptát, jak by mohl velmi omezený okruh a priori stanovených anomálních bytostí symbolizovat neomezený počet velmi rozdílných cestovatelů. K tomu je především třeba říci, že okruh anomálních bytostí nebyl apriorní ani omezený, nýbrž se pouze stával předmětem apriorizace a omezování. Některé (neantické) prameny, které o hodoskopii pojednávají, zmiňují podstatně širší rejstřík ominálních osob, u nichž vždy není možné vypozorovat výraznější anomální rys (např. v případě panny, rybářů v novověkém Finsku nebo dvojice rozvážných reků u starých Germánů). Kromě toho ve variantě téže metody cestovatel vycházel ze svého domu se zavřenýma očima, které otevřel až v určitém okamžiku, což činilo ominální osobou každého, koho potkal.

Charakterizace cesty a cestovatele také nikterak nevyžaduje neomezené, ani příliš rozsáhlé spektrum symbolů. Jednak symbol může současně zahrnovat a odrážet vícero rysů a osob, jednak žádný cestovatel není tak jedinečný a neopakovatelný, jak si namlouvá. Pokud určitá doba a kultura nabízí v zásadě jen malý rejstřík symbolů či symbolických postav, které lze na cestě potkat, pak není důvod předpokládat, že by pro cestovatele nestačil. Kdyby tomu tak bylo, jednoduše by se rozšířil. Vše samozřejmě stojí na předpokladu, že symbolická postava charakterizuje nejen cestu, nýbrž i cestovatele. Pokud je však přijat, nic nestojí v cestě závěru, že korespondenci mezi určitým typem cestovatele a určitým typem ominózní bytosti zakládá vzájemná podobnost a přitahování rysů či rolí, které sdílejí.

Povahu a druh ominózních bytostí (včetně cizinců), které brázdí všechny cesty, nicméně neurčuje jen cestovatel, který na ně přelévá své niterné obavy a naděje. Někdy může vnitřní černoch směřovat k vnějšímu, jindy to může být naopak. Obavy a naděje se s projikovanými vnitřními obsahy spojují, ale představují jen reakce na setkání, nikoli jeho základ. Každá kultura má své symbolické postavy, které jedince daleko přesahují a které nejsou uvnitř ani venku. Přesnější, byť jistě mnohem ošidnější by proto bylo hovořit o ominózních postavách, které jsou v cestovateli (v každém člověku) přítomné. Kdo postrádá sílu potkávat je uvnitř, je nucen střetávat se s nimi vně jako s cizinci. Strach z nich se tak ukazuje jako strach ze sebe, z vnitřní ciziny, která poznamenává a zastiňuje každou cestu. Pod tváří každé ominalizované zrůdy, kterou cestovatel potká, se tak většinou skrývá jedna jediná – jeho vlastní.

Stín cizince

Taková slova by mohla vybízet k závěru, že strach z cizince (xenofobie) je důsledkem žalostného selhání jedince. Ale nevybízejí. Bát se cizince je přirozené, ať se nachází kdekoli, uvnitř či vně. Cizinec představuje hrozbu integrity, ztělesňuje nárok jiného. Ohrožuje hranici a tvar. Strach ji naopak vymezuje a posiluje, a tak ohroženou integritu volky nevolky potvrzuje. Nic známého se bez cizího neobejde. Cizina vymezuje svět každého cestovatele. Je tím, od čeho vychází a k čemu také směřuje, je vnější i vnitřní stranou tvaru a pohybu. Aby cestovatel mohl nést určité vnitřní uspořádání, musí nutně vyčlenit prvky, které nebudou jeho součástí. Mají-li být jeho linie udržovány pevné, nesmí poznávat to, co zanechal za nimi. Jen málokdy spolu jednovaječná dvojčata chtějí bojovat o život. Z téhož důvodu cestovatel nemůže zůstávat dlouho na jednom místě: mohl by ho poznat, mohl by se najít. Musí tedy cestovat, vyrážet od středu směrem ke kraji, k hranici. Potkávat cizince a bojovat s ním, bát se ho, svádět s ním boj.

Tato cesta je cestou nejen individualizační, nýbrž také kulturotvornou. Je semenem a zárodkem kultury, tím, co má i musí být pěstěno a kultivováno. Je to konfrontace s cizinou, která probouzí horečnou aktivitu a motivuje k nejvyšším výkonům, k přivlastňování. Je to cizina, která poskytuje sladkost domovu a celkovost parcialitě. Je koncem, který spojuje se středem, s počátkem. A je to znovu cizina, která ve stupních nerozpoznávání hierarchizuje to, co by se jinak stékalo v blátivou kaši. Co na tom, že v jakékoli cizosti je obsaženo vždy více vlastního, než se na první pohled zdá.

Cestovatelé po cizině touží; proto cestují. Také si jí bojí, bojí se s ní střetávat; proto zahánějí a bijí cizince a dělají z nich zrůdy. Vyčleňují ze sebe cizince a stávají se jimi. Šíření jednoho světa se zpravidla děje na úkor světa druhého, který není náš, který je temný. Jistě, cizina je temná především proto, že na ni padá cestovatelův stín. Ale cestovatelů je mnoho a cestují ze všech stran. Jejich cesty se křižují, střetávají se. Všichni na sebe navzájem vrhají stín. Obdařují se kulturou. Stín je jejich oběživem, platidlem za cizost; cenou tvaru a podhoubím cesty. Někdy se vyplácí, někdy ne, taková už je cesta. Někdy panna a kurva lemují cestu téže tváře, jindy přes různé tváře přelétají jejich cesty jako stín. Jak říkával Celan (Sprich auch du):

Promluv –

ale neodděluj Ano od Ne.

Dej své řeči také tento význam:

dej jí stín.

Dej jí dost stínu,

dej jí ho tolik,

kolik víš, že je rozptýlen okolo tebe

od půlnoci k poledni a půlnoci.

…

Pravdu dí, kdo mluví stín.

Všechny odkazy na primární i sekundární prameny autor uvádí v kap. 2.3 a 3.2 své knihy Věštění v antickém Řecku I: Od věštců k losům (Praha: Herrmann a synové, 2010) a ve studii Obrazy chaosu, která je součástí srovnávacího sborníku Řád a chaos v archaických kulturách (vyšlo r. 2011 v nakl. Herrmann a synové).

Tomáš Vítek (1967) působí ve Filozofickém ústavu AV ČR, zabývá se starořeckou filozofií a náboženstvím a jejich prolínáním, příležitostně přednáší na několika vysokých školách. Je autorem třísvazkového souboru Empedoklés I-III (Studie, Zlomky, Komentář).

Vyšlo v revue Souvislosti, č. 4/2010, ZDE.

Připojujeme odkaz na podnětný příspěvek Jana Kellera věnovaný solidaritě, ZDE.