„V literatuře je to jako v muzice, s knihami jako s písničkami. Obyčejná, na tři akordy, zahraná ale po svém a s výrazným riffem, bývá povedenější než složitě strukturovaná píseň. Bianca Bellová (1970), přes exotické jméno Češka s bulharskými kořeny, nepřišla se žádným experimentem, všechno to, o čem píše, už jsme někde četli, ale její román-monolog o normalizačním mládí a dospívání a o polistopadovém „opravdovém“ životě je mimořádně povedená tříakordovka. Na obálce knihy je sbírka odznaků. Ty jsou ale otočeny rubovou stranou, jejich líce nevidíme. To je ale synergická metafora! Jakákoli anotace je pak už zbytečná.“

Anotaci knihy Mrtvý muž (Právo, příloha Salon, ZDE) doplňujeme ještě úvodem z recenze Jáchyma Topola (Lidové noviny, 15. 6. 2011):

„Román Mrtvý muž Bianky Bellové (…) fascinuje obrazností, tepe vlastním jazykem. Přes veškerou zběsilost je to text organizovaný a pod kontrolou. Už první věta se do čtenáře zasekne hákem. „Dědu pověsili v září devatenáct set padesát.“

Přičemž nejde o retro, rodovou ságu či výhradní účtování s bolestivou rodinnou (či národní) minulostí. Příběh, překypující s nepolevující energií z nitra mladé ženy, se děje zrovna teď a tady.

Mrtvý muž je milostným příběhem, morytátem o pomstě a ovšem také detektivkou s rafinovaně rozestřenými náznaky: ten, kdo páše zločin, trestu neujde. A může být trest ještě hroznější než smrt? Prozraďme jen, že tím mrtvým mužem v knize plné temných posedlostí a sexuálních obsesí je úplně jiný chlápek než komunisty pověšený děd. Děj knihy se odehrává na minimálním půdorysu, mimo odskok do Londýna, v přelomovém roce 1989, kdy bylo hrdince sladkých osmnáct, tu k ponoru do osudů postav stačí pár pražských ulic, či třeba fádní Černošice, „dvanáct minut od Prahy“.“

Ukázka z knihy ZDE.