Pod (snad až bulvárním) titulkem Přechylování: Relikt patriarchátu, nebo spása češtiny? uvádí časopis Respekt další diskusi o přechylování; najdeme ji ZDE. Za pozornost stojí zejména příspěvky Terezy Šmejkalové a Milana Macháčka; z prvního z nich citujeme:
„K tomu prvnímu: Reliktem patriarchátu je celý systém příjmení jako takový. Pokud se začnu podepisovat bez -ová, stále to bude jméno, které jsem dostala od manžela, případně otce, které se dědí po meči a ze kterého je zřejmé, že někde na počátku šlo o jméno udělené muži – nikoli ženě. Určitě se tím tedy nijak neosvobodím od přežitých konceptů; jediné, čeho docílím, bude zadrhávání řeči všech, kdo o mně budou mluvit. Své -ová chápu nikoli jako vyjádření majetkového práva svého muže, ale čistě jako praktický nástroj ke zženštění jména, které společně nosíme, aby šlo skloňovat v ženském rodě stejně, jako jde jeho základní varianta skloňovat v mužském.
K tomu druhému: Nejde o zkomolení jména, pouze o jeho uchopení češtinou, obdobně jako při skloňování. Přechýlení u cizinky jednak efektivně signalizuje, že jde o ženu, jednak umožňuje skloňovat ji v ženském rodě, a tedy i například jednoznačně odlišit podmět od předmětu (na rozdíl od vět typu „Merkel kritizovala Rice“). Skutečné příjmení ženy v jejím jazyce (např. pro účely vyhledávání v Googlu) lze snadno získat odečtením -ová, tato informace se tedy z textu nijak neztrácí. Věřím, že informované cizinky by přechylování svého příjmení v textech o sobě naopak uvítaly – obdobně jako J. K. Rowlingová údajně trvala na tom, aby se příjmení jejích potterovských hrdinek v českém překladu v zájmu srozumitelnosti a plynulosti čtení určitě přechylovala.‟
O přechylování viz též ZDE.
Z facebookového příspěvku Václava Jamka (25. 7. 2019):
Včera jsem tuze šalamounsky a katolicky vyřešil problém přechylování ženských příjmení v češtině.
Vycházím z toho, že hlavní překážkou toho, aby se s přechylováním přestalo, je potřeba nepřechýlená příjmení skloňovat. Čeština je jazyk flexivní, a proto není vhodné, aby v ní byla celá velká kategorie podstatných jmen, která by se skloňovat nedala. Tento argument se nedá obejít.
Proto formuluji následující pravidlo:
Ženská příjmení v češtině lze přechylovat nebo ponechat nepřechýlená. Tak lidská bytost ženského pohlaví v rodině Novákových se může jmenovat Nováková nebo Novák, pokud se tak rozhodne.
Nepřechýlené příjmení se v dalších pádech povinně skloňuje, a to připojením pádové koncovky, jak je v češtině obvyklé. Pádové koncovky nepřechýlených ženských jmen jsou:
Nominativ: 0
Genitiv: -ové.
Dativ: -ové.
Akuzativ: -ovou.
Vokativ: -ová!
Lokál: -ové.
Instrumentál: -ovou.
Pozor! V tomto případě jde jen a jen o pádové koncovky umožňující skloňovat obecné příjmení u subjektů ženského rodu, a v žádném případě tudíž nelze mluvit o přechylování. Zvláštní podoba koncovek je vynucena tím, že nepřechýlené ženské příjmení v nominativu je v zásadě rodu mužského, a žádné jiné ústrojné ženské koncovky tudíž nemá.
U příjmení ukončených na -a (Svoboda, Smetana), se v dalších pádech koncové -a samozřejmě vypouští, jak je v českém skloňování běžné, takže se nebudeme setkávat s žádnou paní Smetanaovou (ani Smetanou), ale pouze Smetanovou.
Stejné pravidlo lze uplatnit i u příjmení adjektivního původu. Dcera nebo manželka pana Novotného se tedy může klidně jmenovat Madla Novotný, od genitivu pak samozřejmě přijímá koncovky ženského rodu, tj. „bez Madly Novotné“ atd.
Jediná skutečně nesklonná (respektive nerozpoznatelně sklonná) ženská příjmení tak z podstaty věci zůstávají ženská příjmení tvořená adjektivem s měkkým skloňováním (např. paní Hořejší a Dolejší, apod.). To je i tak až dost. Ženy, které touží po tom, aby se jejich příjmení neskloňovalo, mohou si podat žádost a převést je do této gramatické formy – např. paní Novák si výhodně změní příjmení na Zánovní, paní Smetana na Smetanovější, atd. Ideální drúzu pak vytváří jméno „paní Paní“: to se zvlášť doporučuje.
Vlk ženské nezávislosti na zvůli falocentriků se tak nažere a čeština zůstane celá.