Zářijové Biblio přineslo osobní vzpomínku spisovatele Petra Šabacha na jednoho z předních českých nakladatelů – Ladislava Horáčka (17. 6. 1947 – 21. 7. 2015)

Láďa

Poznali jsme se v osmdesátých letech ve Středočeském nakladatelství a knihkupectví. Naše přátelství začalo okamžitě. Tak to někdy bývá. Láďa s sebou tenkrát neustále vláčel obrovskou tašku plnou všelijakých kostýmů, protože v té době natáčel s přáteli na nějakou tu obyčejnou kameru osmičku Váchalův Krvavý román. Rozhodl se, že to udělá větu po

větě. Z toho jsem zůstal úplně paf. Jak na tohle může vůbec někdo přijít? Kolik může mít, proboha, Krvavý román vět? Který šílenec se pustí do podniku, jehož konec je dál než v nedohlednu..?! Tohle Láďa vůbec neřešil. Měl radost z každého nového záběru a těšil se na další. Žádné „nedohledno“ si nepřipouštěl.

Jednou jsem mu říkal, jestli zná takovou jednu, snad tibetskou nebo jakou, moudrost o tom, jak jeden muž pozoruje druhého při práci a ptá se: „Člověče, proč tady děláte tu jámu?!“ A ten těžce pracující muž k němu vzhlédne a odpoví: „Já tu prostě jen hážu lopatou. A ta jáma se, pane, dělá sama…“ Takhle nějak uvažoval v životě i Láďa. A když někde vzniká jáma, musí vedle ní vznikat i hromádka, pak hromada a nakonec možná i kopec. Hora. Láďa stavěl horu, aniž by o ni nějak zvlášť usiloval.

Seděli jsme jednou v Brčálce čili U Háků a naproti nám seděl Hrabal a já ho požádal, ať nám napíše něco, co by nás trochu povzbudilo, a on na pivní tácek načmáral toto: „Vytčený cíl snižuje únavu, ale zvyšuje spotřebu alkoholu.“ To se nám s Láďou moc líbilo. Bodejť by ne,

když jsme v tý hospodě trávili společně tolik času. A mimochodem – možná je to i pravda…

Láďa byl milovník velkých gest. Měl záchvaty, kdy by se doslova rozdal a dokázal být až neskutečně štědrý. Peníze ho zajímaly jen v souvislosti s nakladatelstvím, myslím tím velké peníze, ale jinak mu byly ukradené. Jednou mi dělal ručitele na půjčku, a když se ho ptali,

jaký má ve svém nakladatelství plat, tak odpověděl něco v tom smyslu, že vůbec netuší, ale že moc asi ne, a pak jak jsme tam tak sklesle seděli, tak paní, která to s námi vyřizovala povídá: „A nic jiného už nemáte? Nějaký jiný příjem?“ A Láďa řekl, že vlastní vysokou restaurátorskou školu v Litomyšli. „No vidíte!“ usmála se ta paní, „A tam berete kolik?“ No a Láďa na to tenkrát řekl, že takhle o tom nikdy předtím nepřemýšlel a že myslí, že skoro nic. A pak jsme šli domů. Respektive na pivo.

Seděli jsme jednou na zahrádce nějaké kavárny přímo pod Eiffelovou věží, kde jsme si dali pivo před další namáhavou cestou. Takže nám ho přinesli a číšník nám škodolibě oznámil, že každé to malé pivo nás bude stát osm eur. „Ježíši, Láďo, to je v pytli, co budeme dělat…?“ ptal jsem se nešťastně. „Budeme tu sedět a chlastat…! Dokud tomu arogantnímu

zmetkovi,“ ukázal na pingla, „nezmizí ten jeho přiblblej úsměv ze rtů..!“ Stalo se.

Jednou Láďa při našich společných procházkách po Paříži šlápl do psího exkrementu. Nemám tohle slovo rád, ale hovínko to rozhodně nebylo. Láďa okamžitě zašel do prvního obchodu a koupil si boty nové. Totéž provedl, když mu na bílé kalhoty ukápla nějaká tmavá

omáčka. Koukal jsem na to tenkrát jak blázen. Furt na to koukám jako blázen.

Většina lidí prý v poslední hodince zatouží po doušku ledové vody. Po jakési prapodstatě… Poslední Láďovo přání v nemocnici bylo, ať mu trochu upraví postel tak, aby si mohl číst.