„Nejprve je nutno říci, že můj názor prošel poměrně bouřlivým vývojem, také proto, že jako anglistka/bohemistka sedím tak trochu na dvou židlích. V počátcích vysokoškolského studia jsem se zprvu vehementně přikláněla k tomu, že prznit cizí jména českými koncovkami by snad mělo být i trestné. Ovšem hned s prvním větším překladem mi došlo, že idea zachovávat v českém textu cizí příjmení v nezměněné podobě funguje mnohem lépe v teorii než v praxi. Chce-li člověk trvat na nepřechýlené podobě, musí nevyhnutelně zasahovat do textu na rovině morfologické (používáním nesklonných slov), lexikální (nezbytným vkládáním vysvětlujících slov z důvodů srozumitelnosti) i syntaktické (viz známé příklady slovosledného rozlišení mezi subjektem a objektem). Čím více času jsem věnovala češtině, studijně na oboru korpusová lingvistika i pracovně při překladech a korekturách, tím víc jsem začala být přesvědčená, že není třeba měnit to, co funguje, že přechylování není nutné či naopak zbytečné zlo, ale zcela neutrální, legitimní a smysluplná součást mého rodného jazyka.“

Lucie Chlumská: PRO: za právo žen na flexi; ZDE.

„Lingvisté argumentují, že nepřechýlené jméno nepasuje do normativní nosné kostry jazyka a snaha je z ní vypáčit je zlovolná, humpolácká a škodí kráse jazyka. Jako překladatelka si k omezením daným češtinou na sebe beru i úsilí volit genderově co možná neutrální výrazy (a výčitky svědomí tam, kde rezignuji) a používat zahraniční ženská jména v nepřechýleném tvaru. Mám tedy zkušenost s disciplínou, kterou tento požadavek vytváří. Je možná. Konsensus nad tím, že vyrábět v českém kontextu Angeliny Joliové je úsměvné, je ve shodě s tím už celkem široký.“ (…)

„,Peková´ jsem bývala vždy, když mě bylo třeba srovnat zpět „do latě“. Pek je způsob, jak se konfrontovat sama se sebou, tvůrčí průzkum, zvýznamnění jazykového pole.

Olga Pek: PROTI: Hledání tajemného důstojenství, ZDE.

Tvar, č. 1/ 2016. Obsah čísla ZDE.

K přechylování viz též ZDE.