Černá 1610/14, Praha 1, Nové Město, Karel Teige, Jindřich Hořejší, Jiří Wolker

Černá ulice je stále věrná svému jménu. Poněkud temná úzká ulice spojuje Myslíkovu s Opatovickou a přiléhá zadním traktem k rozsáhlému závodu někdejší tiskárny a nakladatelství J. R. Vilímek. V ulici jsou dva podobné domy vedle sebe, kdysi byly jejich vchody označeny 12a a 12b. Adresu Černá 12a znali čtenáři řady časopisů a letáků vydávaných Devětsilem a zasílali na ni své příspěvky básníci, spisovatelé, výtvarníci či architekti. „Tato adresa měla zvláštní profesionální zvuk a mohla čtenáři vnukat představu jakési veliké agentury, šumící hejnem remingtonek, ač ve skutečnosti se za ní skrýval jen pokoj v bytě rodičů, pokoj třeba i s rozestlanou postelí,“ vzpomínal Karel Honzík. „Kdo by však nebyl pocítil bázlivý respekt před adresou, uvedenou na prospektu DISKU, který vyšel pouze dvakrát!“ (Karel Honzík: Ze života avantgardy, 1963)

Novorenesanční domy, dnes označené číslem 12 a 14, patřily otci Karla Teiga Josefu Teigovi, historikovi a archiváři, řediteli Archivu hlavního města Prahy. Ten je ale prodal sousednímu klášteru, který dům adaptoval a zřídil v něm Dětský azyl milostného Pražského Jezulátka. Jeden z vchodů byl uzavřen, a tak veškeré návštěvy, včetně těch, které chtěly navštívit Teigovy, musely zvonit na zvonek. Trvalo dlouho, než někdo přišel otevřít. Obvykle ve dveřích klíči zašramotila některá z chovanek nebo přímo vlídné a tiché jeptišky. Na jednu z nich nemohl zapomenout Jaroslav Seifert: „Jedna z nich mladičká a hezulinká, jak říkají na Slovácku. Marně jsem však na ní loudil hubičku. Nehněvala se sice, dávala se vždy do smíchu, ale hubičku nedala.“ (Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, 1985)

Do bytu rodiny Teigovy vedly vyšlapané schody, z nichž bylo možné nahlédnout do dvora, ukrývajícího koláž dlažeb, zahrádek, štítů a střech. Před vysokými dveřmi bylo třeba znovu zazvonit – a otevřít přišla Teigova laskavá maminka. Poté, co její muž v roce 1921 zemřel, začala pokoje velkého bytu pronajímat přátelům svého syna. Ze Smíchova, z ulice → Na Celné se sem přestěhoval Jiří Wolker a ve vedlejším pokoji bydlel Jindřich Hořejší. Ten ovšem byl k zastižení jen vzácně. Dopoledne pracoval ve statistickém úřadě, odpoledne překládal v kavárně → Tůmovka, doma psát nemohl.

Paní Teigová návštěvu, jež hledala jejího syna, uvedla zpravidla do salonu. A tento pokoj tomuto pyšnému označení opravdu dostál. Dominovala mu pohovka s vysokým opěradlem, na perském koberci byla kolem něj rozestavěna pohodlná křesla potažená zeleným plyšem. Uprostřed salonu stálo klavírní křídlo. Vítězslav Nezval s Jiřím Wolkrem na něj hrávali na čtyři ruce. „Pro Wolkera byla společná hra zkouškou trpělivosti. Výbušný, temperamentní Nezval býval vždy o dva takty napřed a Wolker ho marně přibrzďoval.“ (Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, 1985) Pro Jaroslava Seiferta se chvíle v salonu Teigových staly prvním kontaktem s moderní hudbou. Byl to Vítězslav Nezval, kdo jej seznámil s dílem Janáčkovým. Svým přátelům přehrál na klavíru úryvky z Její pastorkyně. „Opřen o tento klavír recitoval nám Nezval zpaměti Podivuhodného kouzelníka, báseň, která nám učarovala. Rádi jsme ji poslouchali a on rád recitoval. A nejednou. Netroufám si říci, že recitoval dobře, ale strhnout svým přednesem jistě dovedl. A temperamentem nešetřil,“ neopomněl podotknout Jaroslav Seifert (Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, 1985).

V jídelně v Černé ulici však visel také portrét Karla Teiga od Josefa Šímy: „Rozhodně Teigovi nelichotí: zachycuje neobyčejně živě jeho podobu a jeho racionální stránku, ne však jeho neobyčejný osobní půvab,“ podotýká Marie Prušáková Honzíková. „Ten se u něho objevoval jen v záblescích a ani tak veliký umělec jako Josef Šíma jej nemohl zachytit. Dokázal by to asi jedině film.“ (Marie Prušáková Honzíková: Když hoří obrazy, 1989) Teige nebyl vysoký, měl výrazné neklidné oči, na hlavě se mu ježily tmavé vlasy i vousy. „Co se mu ‚módní referentky‘, jež kroužily jako oběžnice Devětsilu, navytýkaly jeho neoholenost!“ vybavil si Karel Honzík (Karel Honzík: Ze života avantgardy, 1963). Pro jeho ženu byl přesto Karel Teige fascinujícím mužem: „Vidím ho ještě jasně před sebou: drobného a malého, vždycky v tmavých, asi jen zřídkakdy žehlených šatech, se sýrově bledou pletí, s trčícími štětičkami vlasů, s trochu baňatým nosem. Jak silná musela být jeho duševní přitažlivost, i v erotickém smyslu, pro obě ženy v jeho blízkosti!“ (Marie Prušáková Honzíková: Když hoří obrazy, 1989) Svou „intelektuálskou uniformu“ neodkládal nikdy – doma, v kavárně ani na louce. Po návratu z Paříže pak podle jeho vzoru avantgardní Praha začala nosit francouzské barety a nezbytností byla i dýmka. Dokonce i Zdeněk Kalista, ač nekuřák, si lulku pořídil.

„Teigův pokoj byl jednodušší, biedermeierovský,“ připomíná architekt Honzík. „Kolem stěn byla zřízena od podlahy až ke stropu otevřená knihovna z hoblovaných prken. Na stole i na židlích hory knih, jež nutno přenášet, stavět na zem, aby host měl kam usednout.“ (Karel Honzík: Ze života avantgardy, 1963) Knihovna, jež neorganicky doplňovala otcovu rozsáhlou historickou příručku, obsahovala především moderní francouzskou literaturu a její české překlady. Teige díky soukromým hodinám už od gymnaziálních let ovládal francouzštinu i němčinu a z obou jazyků překládal. Teige pracoval dlouho do noci a pozdě vstával. Jeden čas úplně prohodil noc a den, ale práce se stále protahovala do pozdního rána, až se opět Teigův biorytmus stal téměř dělnickým – večer chodil brzy spát a s východem slunce usedal k práci. Nicméně záhy se zase tento rytmus obrátil naruby. Před svými hosty Teige rychle ustýlal postel, odnášel zbytky snídaně a návštěvníkovi ukazoval poštu došlou z ciziny i knihy věnované autory zvučných jmen, jež nyní známe z čítanek a dějin umění a architektury jako představitele nejrůznějších hnutí – dadaismu, futurismu, konstruktivismu… „Ve své pracovně sedal Teige poněkud nepohodlně. Pokrčil si nohu a sedl si na ni na židli. A tak bez únavy četl nám a hned překládal verše Apollinairovy,“ vzpomínal Seifert (Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, 1985).

Teigův mládenecký pokoj byl nejen pracovnou, ale i redakcí několika časopisů a ateliérem výtvarníka a typografa. „V této pracovně jsme sedávali a dělali první dalekosáhlé plány,“ vzpomínal Seifert. „Třeba celé odpoledne až do večera, než se naplnil čas a bylo nutné jít do kavárny.“ (Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, 1985) Scházeli se tu nejen s Wolkerem, ale také s dalšími básníky, divadelníky, architekty a malíři. Dveře se tu netrhly. „Když přijel Šíma z Paříže, určitě jsme ho tam našli,“ připomíná Seifert (Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, 1985). Teigův pokoj se také stal kanceláří Devětsilu, uměleckého spolku, který mladí umělci na popud Vladislava Vančury založili 5. října 1920.

Později se Teige přestěhoval do sousedního domu. Zrekonstruoval jej Jaromír Krejcar, který konstruktivisticky zpurizoval fasádu a zadaptoval i jednotlivé byty tak, aby vyhovovaly Teigovu ideálu kolektivního bydlení. V jednom z nich potom bydlel Karel Teige. Skládal se ze dvou individuálních obytných buněk pro něj a jeho přítelkyni, propojených příslušenstvím a minimální kuchyňkou.

Bylo nás právě devět. Ale to nebyl nikterak důvod ke jménu spolku. V té době právě vyšla Krakonošova zahrada bratří Čapků a v té jsme listovali, hledajíce příhodný název. Hoffmeister navrhoval Zlaté kapradí. To bylo však zamítnuto. Ale v téže knížce objevil Teige – devětsil. Toto jméno bylo okamžitě přijato.

Tajemná a zvláštní léčivá rostlina, která ve svém jméně obsahuji i zaklínající číslovku devět, zdála se nám nejpříhodnější.

Ať žije Devětsil!

A Hoffmeister zahrál na piano u Teiga jásavou fanfáru. Bylo nás sice v těch dnech právě jen devět, ale noví členové začali se rychle hlásit.

Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa (1985)

Dne 5. října 1920 byla nejslavnější schůze. Na stroji rozmnožené stanovy, tištěné velice fialovou páskou, byly předloženy ke schválení. Zakládajícími členy byli podle abecedy: básník Artuš Černík, básník Josef Frič, architekt Josef Havlíček, básník a malíř Adolf Hoffmeister, režisér Jindřich Honzl, hudební teoretik Josef Löwenbach, malíř František Muzika, básník Jaroslav Seifert, básník Ivan Suk, malíř Ladislav Süss, teoretik Vladimír Štulc, malíř a kritik Karel Teige, básník a malíř Karel Vaněk, malíř Alois Wachsmann a F. C. Weiskopf, spisovatel německé národnosti. Možná, že někdo chybí. Ale členství v Devětsilu nebylo nikdy příliš pevné a nikdo nikdy nemohl přesně říci, kdo je a kdo není členem Devětsilu, protože zápisy se celkem nevedly a archív, pokud vůbec byl, tak zmizel, zdá se, nenávratně. Předsedou byl zvolen jednomyslně Vladislav Vančura.

Adolf Hoffmeister: Předobrazy (1962)

Jednou, byl to smutný listopadový den a právě hrál nám Nezval melodii kolovrátku ze Stravinského Petrušky, zatahal mě Teige za rukáv a přivedl k oknu. V okně protějšího domu, o patro níže, zavlnila se těžká tmavá záclona a na jejím lemu objevila se malá, revmatismem zchromlá ženská ručka a nad ní drobný obličej plný vrásek a s drátěnými brejličkami na očích. Byla to Eliška Krásnohorská.

Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa (1985)

duben roku 1922

jste na jakési přednášce a pozoruji vás z dálky

dva dny poté uprostřed rozházené knihovny jednoho z nich

vidím obrazy bez rámů stohy korespondence a divan který je bizarním výtažkem knihovny

sedím v houpací židli v tom roztříštěném atelieru a slyším z vedlejšího pokoje johana sebastiana bacha

klášterní zvuky na dvoře připomínající mně mallarméovy básně v próze

komíny báně a šedivé nebe tvoří dušičkovou boudu

říkám zpaměti pět set veršů napsaných před měsícem

ty se usmíváš mlčíš podesáté zapaluješ čibuk

ve zvláštní nenapodobitelné poloze zvířete zrodivšího se z kubistického obrazu

posedáváš a když končím jen několik vrásek na čele očekává pokračování

odcházím zmaten když mně byl učaroval nepořádek pokoje a pohyb rukou

které se střemhlav vrhají do papíru vytahují nové a nové celistvé revue a kresbičky

třebaže je pět hodin a matka ti přináší oběd

něžným pohledem který je v koncích přelétajíc barikády papíru

to je karel teige doma

Vítězslav Nevzal: Vyzvání přátelům (Skleněný havelok, 1932)

Praha avantgardní. Literární průvodce metropolí 1918-1938 (Academia, 2015)

Obrázky ZDE a ZDE.

Recenze Patrika Dudka v časopise Aluze ZDE.

O Praze avantgardní viz též ZDE.