Za šikanu si učitelé mohou sami, tvrdí Tomáš Feřtek hned v titulku svého článku v Respektu, kterým se vyslovuje ke smutným událostem v pražské škole Na Třebešíně.

Tuto reakci ze strany „expertů‟ jsem předpovídal hned, jakmile se případ objevil. Jak jinak může reagovat ten, kdo nedávno na stránkách výše jmenovaného časopisu popisoval, jak jsou dnes děti ve školách většinou hodné? Jak jinak může reagovat někdo, kdo za jednu z největších chyb dnešní školy považuje to, že se snaží zachovat takové společenské zpozdilosti, jako je automatický elementární respekt mladších vůči starším? Kdo se ohledně hrubého a agresivního chování žáků vůči učitelům zabývá především tím, že je třeba učitele náležitě vyškolit?

Ano, malešická škola nese velký díl zodpovědnosti: Nikoli za to, že se zde šikana vůbec objevila, ale za to, že nebyla schopna ji zaznamenat a řešit hned v zárodcích. Všechna dosavadní vyjádření vedení školy obsahují pasáže, které nepůsobí vůbec důvěryhodně. Feřtek však nebere v potaz to základní, totiž že hlavním viníkem šikany nemůže nebýt šikanující, alespoň v případě jedinců takřka dospělých. Týkalo se to i prostředí vojenské kadetky, jež bylo inspirací pro Musilovu novelu Zmatky chovance Törlesse, již Feřtek zmiňuje. Ale nemusíme se vracet k c. k. armádě – kdo prošel vojnou před listopadem 1989, má zkušenost s tím, že zdaleka ne všichni, kteří byli coby „holubi‟ vystaveni šikaně, se po proměně na „mazáky‟ stali šikanisty – ani skutečně mravně devastující prostředí nedokázalo zlomit jejich slušnost. Polistopadový vývoj je obecně provázen úpadkem úcty k autoritám a ve školství tomu není jinak – učitelé si chtě nechtě zvykli na to, že jsou často bezmocní vůči projevům neslušného a někdy i agresivního chování ze strany žáků a rodičů. Koneckonců fakt, že projevy šikany sledovali i další žáci a nereagovali okamžitě, svědčí o posunutí obecných mravních norem.

Nedělejme si iluze, že tenhle případ je pouhým excesem. Má, řečeno s Feřtekem, své „podhoubí‟, ovšem není jím, alespoň v principu ne, autoritativní chování učitelů – s tím si naopak žáci (či jejich rodiče) dokážou poměrně snadno poradit. Feřtekovým problémem je zřejmě vůbec pojetí autority. Slýchává to od učitelů často, ale nelze než zopakovat – těžko v tomhle ohledu diskutovat s někým, jehož přímá pedagogická zkušenost je nulová.

Nikdo netvrdí, že výuka a přístup všech kantorů na všech školách jsou skvělé. A nikdo si samozřejmě nepředstavuje, že vyloučení tří žáků problém vyřeší a že by odpovědí na šikanu měla být jen represe; takhle zjednodušené úvahy se asi objevují v nejrůznějších komentářích pod lavinou článků na internetu, ale určitě jen ojediněle např. mezi učiteli a obecně mezi lidmi, kteří se vyjadřují s rozmyslem. Ale pokud by stěžejním závěrem z tragického případu měla být myšlenka uvedená v titulku Feřtekova článku, myšlenka nejen „záměrně provokativní‟, ale ve vztahu k zemřelé a pozůstalým mimořádně netaktní, znamenalo by to jasné povzbuzení pro ty, kdo jsou už v mládí (ať už z jakýchkoli příčin) poznamenáni hlubokým etickým deficitem. A předzvěstí umíráčku pro společnost, jež je postavená na nějakém řádu; umíráčku, který v posledku zazvoní nám všem, dokonce i expertům.

   Josef Soukal