„Situace české literatury na prahu postdigitální doby, tedy éry, v níž již digitální média nejsou novinkou a zvláštností, ale běžnou a „zlidštěnou“ součástí každodennosti, je stavem literatury radikálně demokratizované ve smyslu Faircloughovy demokratizace diskurzu.8 Publikovat literární text prakticky okamžitě může každý. Jde však zároveň nejednou pouze o iluzorní demokratizaci prestižního diskurzu. Literární diskurz není prestižní automaticky a en bloc. Má svůj střed, široký průměr i okraje. Otevřené internetové publikační platformy vedou pochopitelně nejdříve na jeho okraj. A tento okraj se rozšiřuje. Nikoli tedy přesun literatury na internet, o kterém se uvažovalo v rámci rané recepce internetu v českých literárních časopisech (…), ale rozšíření literatury o okrajový, ale co do kvantity velmi široký segment je oním pohybem, který digitální kultura předala kultuře literární.

Specifika české literární kultury v postdigitální éře se tedy většinou vymykají očekáváním, s nimiž byl příchod digitálních médií (či tzv. digitální revoluce) spojován. Česká literární věda jako by ovšem stále setrvávala na pozici trochu nedůvěřivého a vyčkávajícího pozorovatele, který tuší, že se něco stane, ale zatím nemá důvod měnit mnoho ze svých zvyků. To podstatné se však již stalo. Hlavní diference odlišující literaturu predigitální a postdigitální doby lze shrnout do těchto tří procesů: 1. rozpínání literárního systému; 2. destabilizace textu; 3. vernakularizace literární kultury.‟

Karel Piorecký ve studii Literatura a digitální kultura. Potřebujeme Digital Literary Studies? Časopis Česká literatura, 63, 2015/16. Tematika čísla: Literatura – technologie – média. Obrys metodologické rozpravy