„Menšiny v konzervě“ mi vždycky přišly podezřelé. Češi v Banátu či krajané v Americe, kteří si i ve třetí generaci umějí zapnout kroj, ačkoli „ve staré vlasti“ byl naposledy jejich děda. Lidi to rozněžňuje, ale já nechápu proč. V čem je ten půvab lpění na něčem, co už dávno není moje? Výstavu Jana Krčmáře Favoriten v pražském Rakouském kulturním centru věnovanou zmizelé české čtvrti ve Vídni proto čtu tak, že kroj nekroj každá, i sebevětší menšina se, pokud jenom trochu chce, asimiluje spíš dřív než později – a že je to tak v pořádku.

Tereza Šimůnková v Salonu Práva.