Syntaktická stavba dobře organizovaného psaného textu bývá sevřená a návaznost jeho jednotlivých složek natolik zřejmá, že ji jako lingvisté dokážeme analyzovat a vzájemné vztahy složek identifikovat; můžeme určit, kde jsou věty hlavní a jak jsou k nim připojeny věty vedlejší, a zpravidla také dovedeme posoudit, jak správně interpunkčně vyznačit vztahy mezi větami, hlavními i vedlejšími. Většinou tedy dovedeme odlišit od vztahů parataktických vztahy hypotaktické. Stává se ovšem, že do psaného textu s dobře zvládnutou syntaktickou návazností vět proniknou vztahy, které představují určité uvolnění z přísné sevřenosti větného rámce: věta, která by měla být zřetelně podřízena větě hlavní, se náhle osamostatní, jako by aspirovala na platnost nové věty hlavní. To je případ souvětí, ve kterém je substantivní fráze věty hlavní rozvíjena větou vztažnou a za tou následuje souřadně připojená další věta vztažná, jejíž závislost na větě hlavní není vyjádřena očekávaným způsobem (tj. opakováním relativa). Pro názornost budeme v dalším výkladu označovat větu hlavní (resp. řídící) písmenem A, obě věty vedlejší (resp. závislé) písmeny B a C.

(1a) (A) Policie ho viní z incidentu, (B) ke kterému došlo začátkem dubna a (C) při kterém byly zraněny čtyři osoby.

(1b) (A) Policie ho viní z incidentu, (B) ke kterému došlo začátkem dubna a (C) byly při něm zraněny čtyři osoby.

Zatímco o gramatičnosti souvětí (1a) není pochyb, oprávněnost souvětí (1b) bývá zpochybňována. (…).

Publikováno v časopise Naše řeč, č. 1/2011.