Přinášíme dva zasvěcené pohledy na překlady děl, jež není třeba blíže představovat:
Obhajovat Šrámkův překlad, svého času českými filology odmítnutý, dnes již na základní rovině není třeba. Skvělým způsobem tak učinil Petr Peňáz ve své recenzi na Šrámkovu Odysseiu. Ukázal v ní, že chápeme-li překlad nikoli jako mechanické převádění původních básnických forem z jednoho jazyka do druhého, nýbrž jako tvůrčí hledání způsobů, jak v jiném jazyce a kulturním kontextu dosáhnout adekvátního estetického účinku, je Šrámkův Homér přímo prototypem překladu. Zatímco Karel Svoboda ve své recenzi v Listech filologických 68 (1941) vytýkal Šrámkovi mimo jiné vypouštění epitet, zavádění nových metafor a přehnanou dramatičnost narušující „homérský klid“, Peňáz právě všechny tyto prvky pokládá za silné stránky Šrámkova překladu (s. 175):
„Představa, že text bude nejlépe vystižen, bude-li např. zachován počet slov nebo počet vedlejších vět, je dnes naštěstí už antikvována. Totéž platí i o vystižení psychologického efektu, metrické stavby a bojím se, že také o vystižení homérského klidu. Homérský klid může být vyvolán tam, kde k němu existuje dispozice u čtenářů samotných; není-li z objektivních příčin taková dispozice dána, je zbytečné opakovat epiteta a scény – může to v čtenáři vyvolat v horším případě pocity neurotické namísto klidových.“
Můj vlastní pohled na koncepci překladu je o něco méně radikální. Jelikož mým hlavním zaměřením není antická literatura, nýbrž náboženství a myšlení, jsem zvyklý na to, že při překladu nemusí být podstatné jen zprostředkování estetického účinku, ale také širšího světa, do nějž byl původní text zasazen
Radek Chlup v Listech filologických, přetištěno na www.iliteratura.cz.
Představovat Hostující profesory (anglický název Changing Places zdůrazňuje, že změna prostředí vede hrdiny k tomu, že si nakonec prohodí místa i na soukromé úrovni)1 čtenářům Plavu by bylo zbytečné: intelektuální humoreska, v níž David Lodge na vrcholu tvůrčích sil obohatil žánr „univerzitního románu“ o vděčné téma kontrastu „dvou zemí, rozdělených společným jazykem“ (anglické vydání má ještě dickensovský podtitul A Tale of Two Campuses, v češtině vynechávaný) a lehkým perem zachycených společenských změn konce 60. let, se nejen u nás stala klasikou, vydávanou stále znovu v intervalech tak pravidelných, že by se podle nich dal měřit nástup nových čtenářských generací: (…)
Zde musím svůj nástin ukončit, vynechav množství neméně zajímavého materiálu. Co dodat? Byl jsem překvapen, jak moc překlad poznamenala omezení doby jeho vzniku, přímá obsahová i nepřímá v překladatelských možnostech a znalostech. Skrývají se takové mezery i ve stovkách dalších srovnatelných knih vydaných před revolucí? Snad to bylo nevyhnutelné; a u překladů, které zůstaly spjaty s kulturní situací a nakladatelskou politikou oné doby a dnes leží v knihovnách, stále méně čteny, je to jen další přítěž urychlující jejich morální zastarávání. Ale co říci na to, že během dvaceti let svobody stáli Hostující profesoři třem nakladatelstvím – a to nijak malým – za reedici, ale ne za redakci? Podobných „steadysellerů“ se najde mnoho desítek, i když nepočítám detektivky. Jak dlouhé stíny bude minulost vrhat, a jak jsou vůbec široké a temné?
Jan Vaněk jr. v r. 2009 v časopise Plav.
