Když na potemnělé školní chodbě pozoruji tiché skupinky studentů, kde každý z velmi rozmanitých důvodů soustředěně pozoruje display svého smartphonu, často se cítím tak, jak muselo být docela nedávno učitelům řečtiny a vlastně i latiny – jako relikt čehosi, co nenávratně pomíjí, a kladu si otázku, kde (a jaké) je v internetové galaxii místo pro výuku jazyka a literatury? Jaký má být (dnes a zítra) její smysl a účel?
V diskusních fórech, jichž se učitelé účastní, můžeme najít různé odpovědi: znalost literatury patří ke všeobecnému rozhledu, účelem je připravit žáka na maturitní zkoušku, žák se má především naučit procítit umělecké dílo atd. Shoda nepanuje samozřejmě ani v tom, jak takových cílů dosahovat (viz možná nejbohatší diskuse o maturitní stylistické práci, testu a ústní zkoušce).
Podle mého mínění je tu pro žáka z cílů podstatných:
– získat respekt k jazykové správnosti,
– porozumět smyslu čtenářské gramotnosti,
– okusit tvořivou práci vycházející ze slovesných základů,
– seznámit se s rolemi literárních kánonů.
Dovolím si malý komentář k této kvadriádě.
(…)
Pokud jde o tvořivou práci vycházející ze slovesných základů, vezmu to od jejího finále, protože tu vidím mj. dobrou příležitost pro jiné pojetí současné maturitní písemné práce. Žák by předložil výsledky déletrvající činnosti spojené se světem slovesnosti: může třeba realizovat tzv. rozhlasovou minutovou hru, filmový dokument, signální číslo školních novin, redakční výkon nad literárním textem spolužáka/spolužáků nebo práci v duchu středoškolských odborných činností. Vlastní hodnocenou „maturitou“ by pak nebyla slohovka, ale obhajoba přípravy, postupu a výsledků výše uvedené práce prokazující jeho schopnosti na poli teorie a praxe slovesnosti, které nabyl k tomu směřující výukou.
