Sloupek z pera komentátora deníku Právo stojí za přečtení nejen kvůli slovu, jež by nemělo být zapomenuto:

Českoslovenstvo

Češi a Slováci jsou si dnes možná bližší než kdy dosud, není mezi nimi žádná vzájemná trpkost, spojují je společné cíle, hodnotil ve svém posledním novoročním projevu v lednu 2003 Václav Havel první desetiletí od rozdělení federace.
Týž Havel, který půl roku před vznikem dvou samostatných států odstoupil z funkce, protože nechtěl u rozpadu soustátí trpně asistovat ani se stát brzdou historického vývoje. Sametový rozvod, jak dělení Československa nazývají v zahraničí, rozplánovaly v těchto srpnových dnech před čtvrt stoletím špičky dominantních politických stran ODS a HZDS na jednáních v Bratislavě a Brně. Stalo se tak bez referenda, o jehož výsledku mnozí dodnes soudí, že by vyzněl ve prospěch zachování federace.
Prazvláštní atmosféru, v níž velmi věcným a technickým způsobem na uzavřených jednáních politici společný stát dělili, charakterizoval údiv a rozčarování zejména na české straně. Jako by si zdejší část populace teprve postupně dávala do souvislostí veškeré snahy o slovenskou národní emancipaci, které se neprojevovaly jen v posledních třech letech, ale svým způsobem už za první republiky, po okupaci 1939 nebo v období pražského jara.
Vznik nástupnických států neprovázely žádné významné oslavy, ale ani protesty. Ostatně 1. leden, na který připadá státní svátek Dne obnovy samostatného českého státu, dodnes nikdo neuctívá na rozdíl od 28. října, kdy bylo vyhlášeno Československo.
Rodnou zem si člověk zamiluje snadno, se vztahem ke státu je to složitější. Mí praprarodiče se narodili v Rakousku Uhersku, prarodiče v první Československé republice, rodiče v protektorátu Čechy a Morava, já v Československé socialistické republice, moje děti v České republice. Povede-li se totéž vnoučatům, bude to po sto padesáti letech první generace sdílející s předchozí stejný rodný stát.
Přesto věřím, že jakýsi sentiment pojí – krom toho protektorátu – člověka i s oním historickým útvarem, v němž vyrůstal. Nejsem sám, koho zachvacuje při každé cestě na Slovensko, nenaučím se na ně pohlížet jako na cizinu.
Ačkoli se čechoslovakistům stojícím u zrodu Masarykovy republiky nikdy nepodařilo vytvořit onen československý národ, s nímž pozdější politici operovali ještě desítky let, vzájemná empatie Čechů a Slováků je dokonalejší, než by dvěma různým národům odpovídalo.
Československo zaniklo, zůstává zde však cosi jako českoslovenstvo. Vzájemně sympatizující a čile spolupracující obec na obou stranách hranice. Kulturní, obchodní, sportovní, ale i rodinné nebo přátelské vazby rozpad státu nezpřetrhal. A jestliže opadla vzájemná trpkost, jak pravil v úvodu citovaný prezident, jedině dobře.

Komentář byl publikován 24. srpna 2017

Komentář Alexandra Mitrofanova Mloci a Povondrové, tady a teď