Na úvod tohoto příspěvku bychom znovu rádi zdůraznili, že naše poradna slouží primárně dotazům spojeným s výukou českého jazyka, slohu a literatury na základních a středních školách. Až dosud zvládáme zodpovědět naprostou většinu i nedidaktických dotazů, tj. takových, které se týkají jazykových jevů všeobecně. Opakovaně však prosíme potenciální tazatele, aby vždy nejprve nahlédli do normativních příruček českého jazyka, tedy do Pravidel českého pravopisu, Slovníku spisovné češtiny a zejména (online) do Internetové jazykové příručky: prirucka.ujc.cas.cz. Internetová jazyková příručka je velmi přehledná, má výborný vyhledávač, a hlavně: jakožto příručka vzešlá z Ústavu pro jazyk český AV ČR je bohemisty uznávána za normativní. Lze v ní podle našich zkušeností nalézt odpověď na 95 % všech dotazů, které do naší poradny chodí.

Následující dotaz a naši odpověď uvádíme jednak proto, abychom demonstrovali výše uvedenou informaci o užitečnosti a dostupnosti Internetové jazykové příručky, jednak proto, abychom upozornili na občas přílišnou přísnost při posuzování jazykových jevů. Mateřský jazyk má tu vlastnost, že snad každý jeho uživatel se cítí být odborníkem na „žádoucí“ podobu toho či onoho jevu. Je to jistě pochopitelné, avšak ne vždy přiměřené. Jazyk je velmi složitý, živý organismus, názory na něj se liší generačně, místně i kulturně, a není radno vnášet do něj příliš radikální osobní názory, zejména pokud mluvčí není lingvista. To samozřejmě neznamená, že široká veřejnost nemá do podoby českého jazyka co mluvit. Rozhodně má!  Těm, kdo naši mateřštinu dědí, dále rozvíjejí a vytvářejí, jazykovědci pozorně naslouchají; následně jejich podněty promýšlejí a pečlivě váží, co v normě změnit a co ponechat. Chceme jen podotknout, že bez skutečně hlubokých odborných jazykových znalostí a zkušeností může být posuzování některých složitějších jazykových jevů dosti ošidné.

A nyní k vlastnímu tématu:

Dotaz:

Vážení,
vadí mi děsivé chyby, které běžně nacházíme v textech převážně časopisů. Ale nejen tam. Je smutné, kam až spadla jazyková úroveň nepochybně převážně vysokoškolsky vzdělaných lidí!
I v televizi občas slyším výraz psychiatrička jako součást věty v českém jazyce. Zní mi to naprosto cize, něco jako „slovakismus“. Mám zato, že nemáme ministričky, ale ministryně, pediatryně apod. a že jediný správný tvar v č. j. je psychiatryně. Mám pravdu?
Pan S. P.

Odpověď ASČ:

Vážený tazateli,
pravdu tak zcela nemáte. Je přitom paradoxem, že jako oporu svého názoru uvádíte slovo ministryně, které ovšem nevzniklo přesně podle slovotvorných zákonitostí češtiny (mělo by totiž znít ministra, srovnejte: magistra). V jazyce často dochází k analogiím podle jiných slov či tvarů. Pokud se takové analogie ujmou, rozšíří a přitom v jazyce fungují, není důvod k drastickému jazykovému purismu.
Podrobnou odpověď naleznete v Internetové jazykové příručce: vizte odkaz http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=psychiatr#bref5, konkrétně bod 1.3. Z tohoto odkazu cituji relevantní pasáž: „Obtíže někdy působí volba správné přechýlené podoby. Nejčastějšími případy jsou např. podstatné jméno chirurg, od nějž lze vytvořit podoby chirurgyně i chiruržka, dále psychiatr, u nějž SSČ kodifikuje pouze podobu psychiatryně, NASCS však uvádí podobu psychiatrička. Obě podoby jsou v úzu běžné, neodmítali bychom ani jednu z nich.“ (Na vysvětlenou: NASCS je zkratka titulu Nový akademický slovník cizích slov.)

Ještě dodám, že uvedený nesoulad v pojetí tvůrců IJP a tvůrců NASCS rozhodně není známkou nějakého zásadního názorového rozporu mezi našimi bohemisty. Jazyk se relativně rychle vyvíjí právě v oblasti slovní zásoby (vyjma její jádro). Drobné rozdíly lze nalézt i mezi výklady ve Slovníku spisovné češtiny a v Pravidlech českého pravopisu. Bohemisté o nich vědí a pracují na jejich vyřešení. (Jedná se např. o některá dílčí pravidla psaní velkých písmen.)

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ