Dotaz:
Chtěla bych se zeptat, jaká je základní skladební dvojice v první větě tohoto souvětí: Když bylo deštivé počasí, hráli… (Nevím, jestli deštivé je přívlastek nebo jmenná část přísudku jmenného se sponou.)
Paní N.
Odpověď ASČ:
Zásadní roli zde hraje slovosled. Ve větě Když počasí bylo deštivé… je situace jasná, deštivé je jmenná část přísudku se sponou. V dotazované případě ovšem adjektivum deštivé jednoznačně tvoří skladební dvojici se substantivem počasí, a to ve funkci přívlastku shodného. Samozřejmě pak vzniká otázka, jak interpretovat větněčlenskou funkci slovesa bylo.
V. Šmilauer uvádí v Novočeské skladbě, že vedle sponového býti máme v češtině mj. i býti existenční, např. ve větě A jsou lidé, kteří… Toto pojetí v našem případě posiluje fakt nahraditelnosti slovesa býti slovesy nastat, panovat a trvat, přičemž posledně jmenované Šmilauer uvádí explicitně (NS, 1969, str. 155).
Podobné stanovisko zastává publikace Čeština – řeč a jazyk, kde se uvádí příklad Schůze bude zítra (ČŘaJ, 2000, str. 288). Od Šmilauera se liší jen terminologicky: nazývá totiž takové sloveso býti slovesem zástupným, s funkcí podobnou zájmenu – srov. Schůze proběhne zítra. (Za plnovýznamové považují autoři této publikace sloveso býti ve větách jako Bůh je. Spravedlnost není.) V každém případě ČŘaJ posuzuje takové konstrukce jako věty s přísudkem slovesným.
Závěr: V dotazované větě Když bylo deštivé počasí… je bylo přísudek slovesný (sloveso býti je tu tzv. existenční, popř. zástupné); počasí je podmět; deštivé je přívlastek shodný.
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
Dotaz z FB: A ve verších „Deštivé když počasí bylo / a pořád lilo a lilo“ ?
„Deštivé když počasí bylo…“ – To je samozřejmě příznakový slovosled, opodstatněný estetickým záměrem tvůrce (inverze, rýmové schéma).
Česká (a nejen česká) syntax je ovšem primárně založena na analýze textů neuměleckých, v nichž se takovéto deformace běžně nevyskytují.
Porušení pravidel v uměleckých textech nelze (vždy) vměstnat do syntaktických vztahů. Umělec deformuje jazyk na mnoho způsobů; jedním z nich je ukázka uvedená J. Soukalem.
Pokud by se snad nějaký žák/student na takové souvětí zeptal v hodině syntaxe (nepředpokládám, že by češtinář sám zadal takovou větu k rozboru, leda jako impulz k bystření žákova myšlení), pak učitelova odpověď jistě bude znít takto: umělec, jenž zná mluvnická pravidla svého jazyka, smí s ním nakládat v rozporu s těmito pravidly, je-li dané porušení pravidel vedeno funkčním estetickým záměrem.
Převedl bych tedy dané souvětí na podobu, kterou jsme již řešili a která je esteticky nepříznaková: „Když bylo deštivé počasí…“ – a teprve tu bych následně s třídou analyzoval.