Z článku publikovaného v časopisu Naše řeč, ročník 96 (2013), č. 1
[45]5.2 Administrativně-právní, úřední texty – typ Kupující, Smlouva, Obec
V administrativních a právních textech se psaní velkých počátečních písmen významně uplatňuje u „klíčových slov“ jako Smlouva, Obec, Město ale i Kupující, Prodávající, Zákazník, Strana (v právním smyslu), a dokonce Vyúčtování apod. O zástupnost v užším smyslu ani zde nejde, protože dané slovo není součástí vlastního jména, není součástí propriální složky pojmenování. Smlouva (podobně i vyúčtování), obec, město jsou pouze druhová určení, která samotnému názvu předcházejí (ne však nutně) a zařazují danou entitu do skupiny skutečností, zatímco výrazy kupující, prodávající, zákazník, strana označují funkce (nejčastěji) osob ve specifickém kontextu, nejsou ani jejich stálým druhovým zařazením, ani součástí jejich jména či názvu.
Do výrazů město, obec, městys, statutární město atd. proniká velké písmeno asi nejčastěji. Specifické je, že jsou s velkým písmenem vedle zástupnosti v užším smyslu v úředních textech, kde by samy o sobě substituovaly celé označení dané místní/správní jednotky, nesprávně užívány i ve spojeních s vlastním jménem obce/města, tj. Statutární město Zlín. Tvůrci textů nezřídka argumentují rozdílem mezi městem jakožto místem a městem jakožto institucí, přičemž velké písmeno užívají tehdy, chtějí-li zdůraznit institucionální platnost města v daném užití.
Ještě jinak se dá nahlížet na zacházení se slovem smlouva. V právním textu, v němž se hovoří pouze o jediné smlouvě, která je při prvním výskytu v textu definována údaji jako den či místo jejího uzavření, její pořadové číslo, pak psaní slova Smlouva s velkým S ve zbytku textu nijak nezajišťuje jednoznačnost, rozlišitelnost daného dokumentu v rámci jednoho (kon)textu, respektive není vzhledem k jasně vymezenému obsahu textu nutné. Autoři však přesto často zápis Smlouva volí. Velká písmena tak v tomto typu evidentně ztrácejí vymezení své původní funkce. Explicitnost konstituovaná velkým písmenem, uplatňovaná výhradně v jistém typu textů v jistém obsahovém okolí, se stává jádrem a rozšiřuje se o periferní užití velkého písmena u jakýchkoli zkrácenin, jež nevykazuje žádná jasná pravidla a funkčně slouží k vyjádření jak konkrétnosti, určitosti, jedin(ečn)osti, tak i důležitosti, adresnosti či úcty[16], k prostému grafickému zdůraznění a formální strukturaci. Pravidla vymezení zástupných názvů nejsou jednoznačná, a navíc se celá problematika prvotně týká omezeného okruhu písemných projevů. Je možné, že počet velkých písmen v těchto případech roste vlivem neznalosti dostupných poučení, jejich stručnosti, vlivem praxe uplatňované v anglickém pravopise[17] i v oblastech práva a administrativy jako takových nebo snad i následkem obecného navyšování nároků na grafickou úpravu psaných textů (krátkých textových zpráv, e-mailů, užívání emotikonů atd.).
[46]Potřeba uvádět v textu nejprve oficiální, úplnou podobu názvu a až posléze název zkrácený se nejvíce pociťuje v textech úřední povahy, neboť charakter úřední komunikace takovou praxi vyžaduje. V různých smlouvách a jiných dokumentech administrativního stylu by měla panovat jistota v tom, o které skutečnosti se v textu hovoří. Zástupný název zde v podstatě představuje apelativum ve funkci vlastního jména. A je třeba, aby byl čtenář schopen jednoznačně určit, které pojmenování zástupný název zastupuje. Název konkrétní skutečnosti musí být proto v každém dokumentu nejprve uveden v celé podobě, až následně se může objevit jeho zkrácená podoba (s explicitním poukazem na to, k čemu odkazuje – obvykle se zkrácená podoba uvádí v závorce za prvním výskytem plné podoby názvu). Velké písmeno zkrácené podoby víceslovného vlastního jména jasně ozřejmuje, ke které skutečnosti název odkazuje, a zabraňuje chápat výklad textu úřadem (nebo jiným subjektem) nezamýšleným způsobem. Svou roli v podobě dokumentů hraje tedy jistě i právní otázka a právní zvyklosti.
K této otázce doplňme, že z reakcí mluvčích češtiny, pohybujících se profesně zejména v oblasti práva, které jsme zaznamenali v dotazníku v rámci grantového projektu Psaní velkých písmen v češtině (viz předchozí dva články v tomto čísle), vyplývá, že respondenti považují užití velkých písmen v textech právního charakteru u slov typu Nájemník, Kupující, Kupní smlouva za zpřehledňující, zavedené a užitečné. Toto řešení však nezohledňuje, že buď máme co do činění se zkrácením označení písemností, které ze své podstaty nenesou žádný název, ale jsou definovány číslem, datem apod., nebo nejsou zkrácením, ale nahrazením osobního jména výrazem označujícím kontextuální funkci jeho nositele.
