Přiložený papír jsem zabavil studentce M. F. v sextě mého gymnázia před písemkou na četbu Dekameronu.
Reakce přistižené byla neodolatelná: „Ale tohle přece není tahák!“ A hájila tuto tezi se zarputilostí hodnou lepších cílů. K její cti je ovšem třeba dodat, že o své pravdě byla natolik vnitřně přesvědčena, že ten papír měla volně položený na lavici a vůbec ho neskrývala… Sedí v první řadě hned u katedry.
Tak nevím – blbne už tady učitel, nebo pořád ještě jeho svěřenkyně?
Inkriminovanou pomůcku si můžete prohlédnout zde: To není tahák
Jiří Kostečka
Kategorie: Články, Humor ze škamen
Velmi prosím všechny zúčastněné: dost! Tohle měla být původně legrace; Míša se zveřejněním onoho „incidentu“ souhlasila (včetně iniciál – její celé křestní jméno provalila jiná přispěvatelka).
Vždyť je to v rubrice Humor ze škamen!
Ten papír opravdu sice odpovídá hned několika dokumentům vyskytujícím se na webech, takže si nemyslím, že si ho vytvořila studentka sama, ale opakuji: měla ho před testem na lavici, viděl jsem ho z deseti centimetrů, takže ona ho rozhodně jako tahák nezamýšlela. Právě proto jsem inkriminovanou pomůcku toliko zabavil a Míšin test následně hodnotil 9,5 body z 10 možných.
S těmi italskými jmény to ovšem zdaleka nebylo tak žhavé, jak jsem já sám (rovněž v nadsázce) uvedl v jiném svém komentáři: v testu jsem každou ze zadaných povídek uvedl stručnou anotací – právě proto, aby se studentům italská jména a příběhy připomněly a nepletly. Znovu: šlo o úvod k Dekameronu plus devět vybraných povídek, měsíc dopředu výslovně zadaných.
Pokud jsem tedy svým příspěvkem, za který bych si teď nejraději ukousl obě ruce, zamýšlel něco víc než jen oživení webu, pak to bylo otevření problematiky povolených pomůcek. Podle mě bylo zadání testu natolik korektní, přesné a včasné, že Míšina netaháku nebylo zapotřebí.
Ovšem nabízí se otázka, co učitelé tedy můžou „pustit“. Když jsem sám chodil na gympl, museli jsme mít v hlavě např. všechny matematické i fyzikální vzorečky – neexistovalo otevřít si MFChTabulky. (No dobře, povolen byl Mendělejev.) A sinovou a kosinovou větu, integrování metodou per partes a další podobné radosti si jako maturant z matematiky pamatuju dodnes; i Pýthágorovu a Eukleidovu větu. K ničemu mně v praktickém životě tohle všechno celkem nebylo. Dokonce si nepamatuju, že bych někdy musel použít druhou odmocninu.
Zbývá jen dobrý pocit, že to znám a umím. A že to v případě potřeby dokážu vysvětlit svým dvěma synům.
JK