Jde o periferní, ale nikoli bezvýznamnou slovotvornou skupinu vlastních jmen tvořených odvozováním nebo skládáním složky mající povahu obecného výrazu a složky, která je vlastním jménem.

Jejich pravopisnou podobu neurčují Pravidla českého pravopisu explicitně, nýbrž jen uvedením reprezentativních příkladů v úvodní, obecné části (akademické vydání má v § 133 příklady Neslovan, Poločech, Poloněmec, školní vydání v § 111 první z uvedených příkladů — tedy nikoli složeninu); kromě toho se některé výrazy tohoto typu objevují v rejstříku (např. Antikrist, Poločech, Praslované).

Uživatelé jazyka, a to ani uživatelé kultivovaní a přemýšliví, však zřejmě nedokážou tento skrytý pokyn Pravidel aplikovat i na případy jiné, zvláště jde-li o tvoření příležitostné, okazionální, nebo o exkluzívní jména s přejatými slovotvornými složkami. V překladatelské a redakční praxi tu rušivě působí i ta okolnost, že v některých jazycích nám blízkých platí pro tento slovotvorný typ zásady odlišné. Objevuje se proto u tohoto typu v jazykové dorozumívací praxi dost kolísání. Lze se setkat s grafickými podobami jako Pseudo-Isidor, Pseudo-isidor, ba i pseudoIsidor apod.

Z časopisu Naše řeč č. 4, roč. 63