V srpnovém předstihu publikujeme starší článek z Metodického portálu RVP, jako podnět k zamyšlení k diskusi:

Inspirativním způsobem jsou žádoucí atributy osobnosti učitele formulovány v tzv. big five. Řečenou „velkou pětku“ tvoří inteligence, svědomitost, extroverze, pozitivní emocionalita a přívětivost (kterou by bylo možné propojit s autenticitou učitelovy osobnosti). Zásadní problém školy je v motivaci vychovávaných a vzdělávaných. Učitel motivuje především svou osobností, tím, jak na žáky působí. Zapomeneme na 90 % toho, co jsme si ve školních lavicích více méně vtloukali do hlavy. Ale nezapomínáme atmosféru, kterou ten který učitel ve třídě vytvářel a šířil. V paměti uchováváme ty tvrdší a neústupnější, kteří po nás něco požadovali. Teprve později pochopíme, že tím kladli vyšší nároky v první řadě sami na sebe.

Současný – často až glorifikovaný – trend ústupků dětské libovůli zhusta tkví v nepřiznané nechuti učitele zamyslet se nad učivem, jak je lépe a zajímavěji žákům přiblížit. Snazší je zaštítit se strašákem hrozícího přetěžování žáků. Problém není v tom, co po žácích chtít, ale jak to po nich chtít, čili otázky metodiky. Obdobně v celospolečenském dění jsou k ničemu nejrůznější nařízení a příkazy, pokud k nim chybí tzv. prováděcí vyhláška. Učitel, který ve výuce opomíjí postulát Vygotského zóny nejbližšího vývoje, přešlapuje na místě, umrtvuje a prohospodařuje svou neschopností potenciál dítěte. Znamená to, že učitel musí být natolik vzdělaný a pedagogicky fundovaný, aby dokázal denně vnímat, na co již dítě „má“, a tím směrem citlivě a obratně stimuloval jeho vývoj. Přiblíženo lidsky: musíme dítěti dávat ten banán vždycky kousek výš, ale jen natolik, aby na něj na špičkách dosáhlo, a vše se musí dít s jeho souhlasem (podloženým právě tou diskutovanou motivací).

Blogy Alžběty Peutelschmiedové

O správné interpretaci Komenského Školy hrou

Jan Hábl: Potřebujeme se od Komenského naučit, jak správně vychovávat