Z jazykového koutku v časopise Živa:

Dnes běžné členění roku na čtyři roční období využívá přesně stanovitelné časy slunovratů a rovnodennosti. Naši dávní předkové jednotlivé části roku často spojovali s význačnými svátky křesťanských světců. A protože byli těsněji spojeni s děním v přírodě, byl čas určován především přírodními rytmy spjatými se střídáním zemědělských prací. Na venkově se mnohde ještě koncem 19. století užívalo staročeské členění roku na 8 období: pozimek čili předjaří (od sv. Matěje, tedy od 24. února), jaro neboli vesnu (od svátku sv. Josefa, 19. března), podletí/podlétí (od sv. Jana Nepomuckého, 16. května), léto (od sv. Medarda, 8. června), poletí/polétí (od sv. Marie kořenné, 15. srpna), podzimek čili podzim (od. sv. Matouše, 21. září), předzimu (od sv. Martina, 11. listopadu) a zimu (narození Páně, 25. prosince). (…)

Český březen mívá dvě vysvětlení: je to měsíc, kdy raší břízy a poskytují mízu k pití. Může však jít i o spojitost s přídavným jménem březí, protože většina samic drobného dobytka očekává a rodí mláďata. Inspiraci růstem a rašením mají i duben (měsíc rašení dubů) a květen.

Karel Čapek svůj obdiv k dubnu vyjádřil v Zahradníkově roku slovy: V máji stromy a květiny kvetou, ale v dubnu vyrážejí; vězte, že toto klíčení a rašení, ty puky, pupence a klíčky jsou největším divem přírody.