Z našeho archivu: Úryvek z povídky Arnolda Nowického

In a Landscape

(Pro titul použit název klavírní skladby Johna Cage)

Země

Klavír, pro podbarvení flétna

Konec srpna nade vše miloval. Přestože bylo již den po Svatém Bartoloměji, byl horký slunečný den. Asi tak, jako je žena nejkrásnější těsně před tím, než začne vadnout. Krátce se zastavil u potoka, kde si chladil rozpálené nohy a tišil žízeň. Pozoroval barevná šidélka poletující nad vodou. Často létala spojena ve dvojicích a zadečkem se dotýkala plynoucí hladiny. Měl za sebou již asi dvacet kilometrů, dalších dvacet před sebou. Nejprve však hodlal vystoupit na odlesněný strmý vrch, odkud je výhled široko do kraje.

Když stoupal, lil z něj pot a bušilo mu srdce. Avšak lehký vánek na vrcholu, proplétající se seschlou travou, ho příjemně chladil. Vnímal jej celým tělem. Opřel se o zídku zbořené rozhledny. Vyndal z tlumoku několik jablek a hub, které sebral cestou. Jedl, prohlížel si houby a pozoroval v dáli mraky. V zenitu byla obloha víceméně modrá, četnější oblaka se rozvalovala nad obzorem. Ačkoli se zdála téměř nehybná, při troše pozornosti se měnila jak jejich poloha, tak tvar. Některé kopce na obzoru mu připomínaly prsy dívek, které kdysi miloval. Dávno si na ně nevzpomínal, avšak kopce byly modelovány jako ňadra tak věrně, že se mu nad každým vrškem oblak na zlomek vteřiny proměnil v konkrétní tvář. Měl pocit, že v šustění trávy ve větru zaslechl vždy i jméno.

Země voněla. Vůkol cvrkali luční koníci. Jejich cvrkot vytvářel zvláštní prostor. Jeden koník mu skočil na hruď. Chvíli se rozhlížel a pak spustil. Cvrkot byl neuvěřitelně silný. Neustále sílil, až připomínal palbu z kulometu. Pojednou se mu zatmělo před očima. Měl pocit, že se vznesl a zaslechl krátký povzdech tisíců lidských hlasů, avšak rázem vše ztichlo. Neslyšel ani šustot vánku v trávě, ani cvrkot kobylek, ani křoupání jablek, ani vlastní dech. Hrobové ticho. Světlo potemnělo a znachovělo, jako krátce po západu slunce. Kolem dokola, kam oko dohlédlo, stály nedozírné zástupy lidí. Postavy lemovaly reliéf krajiny, takže i prsy byly nyní tvořeny lidskou masou. Zástupy lidí za hradbou dívčích ňader visely v prostoru. I na oblacích se tísnily myriády lidí. Na nebeské klenbě rovněž, ale zde jich bylo méně. Byli všude.

Přestože se lidé hýbali, neslyšel absolutně nic. Ani šepot, ani šustot. Nejbližší postavy si mohl dobře prohlédnout. Všechny byly hnědošedé, hubené a velice vysoké, asi o metr přesahující výšku člověka. Jakoby nehmotné. Všechny obličeje velice podobné. Dosti dlouhé, rovné vlasy vyčesané z čela. Pohlaví nerozlišitelné. Myriády androgynů. Absolutní ticho. Nehybno. Strnulost. Klid.

Více viz zde.

O autorovi viz zde.