Další z autorových knih o tatínkovi, tentokrát ale poněkud jiná:
Jednoho dne, úplně zničehonic, zmizel jedné rodině tatínek. Ta rodina tehdy ani ještě nebyla moc velká. Skládala se – zatím – jenom z toho tatínka, který se tak najednou ztratil, dokonce kdovíkam, pak ovšem z maminky Emilie a z malé holky jménem Štěpánka.
To se stalo jednoho dne na jaře. Maminka a Štěpa seděly doma, čekaly a čekaly, kdy už ten tatínek přijde, a on pořád nikde. Bylo jim to divné, normálně se tatínek vracíval z práce vždycky ve stejnou dobu, člověk by se mohl podle něho řídit. Stačilo se podívat v kuchyni na zeď, kde visely staré nástěnné hodiny, které ovšem šly úplně bez chyby, na vteřinu přesně – no, jako hodiny, jak se říká – a maminka poznamenala, když se ten čas blížil: „Je 16.20, za 18 minut tady bude tatínek.“
Protože ten chodil vždycky právě v 16. 38. Vždycky, jenže ne dnes. Už bylo o minutu víc, 16.39, ale tatínek nikde.
Hodiny tikaly a tikaly a v 16.40 povídá maminka: „No teda, to jsem blázen! Kde je ten Karel? Protože tatínek se jmenoval Karel. (…)
A teď se konečně dostáváme k tatínkovi, panu Karlu Sukovi. Jak jsme si řekli, byl to zdatný chlapík, pěkně rostlý, povoláním dřevorubec a dalo by se říct, že i zahradník, prostě se vyznal ve všem, co mělo něco do činění se stromy, lesem, parky a podobně. Měl na to dokonce i nějakou školu.
I jinak to byl šikovný člověk. Tam, kde se mnozí muži trápí s tím, jak spravit něco v domácnosti nebo na autě, na střeše i ve sklepě, tomu přišel tatínek brzy na koub. Protože i ruce měl šikovné, brzy to zas fungovalo, otáčelo se, klepalo, prostě šlapalo jako nové.
A taky to byl zvídavý člověk. Rád a hodně četl, nejen knížky, sledoval taky zprávy z celého světa, všelijaké novinky, vynálezy, vlastně všechno, co by ho nějak obohatilo, kde by se mohl poučit. Chtěl proniknout do jádra každé záhady, každého tajemství. Když přišla třeba Štěpa ze školy a stěžovala si, že něčemu neporozuměla a byla z toho tak trošku nervózní, někdy začala poplakávat nebo se vztekat, tu ji tatínek pozval k sobě, dal jí židličku hned vedle, vyptal se, čemu nerozumí nebo co nepochopila. A i když to byla nějaká složitá věc, se kterou by dokonce i maminka měla potíž, spolu ten problém rozřešili, přišli na to, kde je – jak se říká – jádro pudla. Vlastně je to oba, tatínka i Štěpu, docela bavilo, prokousávat se houštinou věcí napřed zcela nejasných, pak se objevilo nějaké světýlko a nakonec se všechno vyjasnilo. To byl přímo tatínkův koníček, pomalu a důsledně přicházet věcem na kloub. To ho bavilo nejvíc a Štěpánka si to nakonec taky oblíbila.
Jak se nějaké děti bojí zeptat rodičů na něco složitějšího nebo nepochopitelného, tak se časem Štěpa naučila nebát a zeptat se. A naučila se dokonce mít ráda i tu cestu, to postupné odhalování složitých tajemství. Taky se jí líbilo, že se tatínek nebojí přiznat, že si s něčím neví rady, to hned poznala podle toho, že si vjel do vlasů a prsty si je pročesával, až měl nakonec na hlavě takovou rozježenou stojící kštici, které se i maminka musela smát. A hned ho obě posílaly, aby se jen šel podívat do zrcadla, aby se viděl, jak vypadá. Dokonce se několikrát tak i spolu vyfotili. Uprostřed tatínek s těmi stojícími vlasy jako ježčími bodlinami a vyjeveným výrazem, a z každé strany se zubila jedna z nich.
To maminka byla trošinku méně trpělivá. Když bylo něco složitého, nějaký problém, něco těžko pochopitelného, řekla: „Dej to sem!“ chmátla po knížce nebo po sešitu, přitáhla před sebe a pohroužila se do toho. Netrvalo jí to vůbec dlouho a za chvilku na to přišla. Vysvětlila celou věc Štěpánce a bylo hotovo. Dokonce to šlo i rychle, často rychleji než s tatínkem. Jen to nebylo tak dobrodružné a zábavné.
Takže to někdy záleželo i na tom, kolik bylo času. Když to spěchalo, přišla na řadu maminka. A pokud bylo času sdostatek, tu bylo záhodno obrátit se na tatínka a projít s ním celé objevování, prokousávání a čechrání kštice, a přitom porozumět látce sice zrovna tak, jako s maminkou, ale navíc se ještě i pobavit. Ale teď už dost o tatínkově povaze a pátrejme po tom, co se odehrálo.
Ten den, co se tatínek ztratil, měl se svými lidmi kácet jeden veliký starý strom. Ten strom byl už opravdu hodně starý, snad několik set, ne-li tisíc let. Stál na místě, kde se v průběhu staletí odehrálo možná i několik bitev, bylo to místo opravdu památné a i Štěpánka se o tom místě a o těch bitvách učila v dějepise.
Jenže ten starý, zasloužilý strom byl už léta nemocný. Byl docela vyhlodaný, i listí už na něm přestávalo růst, odpadávala z něj kůra a vnitřek se drolil a na zemi byla hromada kousíčků dřeva, která vypadala jako piliny, a v té hromadě bylo možno i tu a tam najít nějakého toho červíka. Takže nezbývalo, než ten nemocný a starý památný strom porazit a pak na to místo, protože jeho kořeny sahaly dost daleko a i ty bylo nutno vykopat, časem navézt hromadu hlíny a při nějaké slavnostní příležitosti, jako třeba výročí některé z těch slavných a hojných historických porážek nebo řídkých vítězství, zasadit strom nový, který tu zakoření, poroste a pokvete možná dalších tisíc let.
Tatínkova parta se s tím kácením mořila několik dní a další dny trvalo dolování kořenů ze země. Muselo se kopat, zkoumat, kam ty kořeny vedou a kde končí už drobnými výhonky a dostat to všechno ze země. Ale jednoho dne to skončilo, obrovský strom ležel na zemi jako starý bezmocný mrtvý obr, jeho kořeny trčely do výše a tvořily hustou spleť, která připomínala kštici nějaké pradávné čarodějnice, mezi tím hlína, jíl, a tu a tam i zbytky opuštěných doupat drobné lesní zvěře. A pak už jen zbývalo všechno to očistit, rozřezat, složit na hromady a nakonec nějak odtahat, naložit na valník a postupně odvézt. To poslední se sice zatím ještě nestalo, ale už to bylo připraveno.
Na oslavu zdárného dokončení celého díla se místo uklidilo, tatínkova parta snesla na palouk všelijaké ty odřezky, spadanou kůru, suché větve a kusy kořenů, pěkně je naskládala a udělala si táborák. Plameny šlehaly, dříví vonělo, dřevorubci si donesli i chleba a buřty na opékání a taky nějaké to pivečko, aby tu dřinu oslavili a zapili. Až pak oheň dohořel, uhasili dohořívající uhlíky a rozešli se domů.
Ještě nebylo pozdě, bylo teprve po poledni, pro ten skácený a rozřezaný strom přijedou zítra ráno a začínat něco nového nemělo žádný valný smysl. Takže si řekli všelijaké ty pozdravy jako Nazdar! nebo Pozdravuj doma! a Tak zítra! a rozešli se.
Na místě zůstal jen tatínek. Jako vedoucí celé party měl určitou zodpovědnost a chtěl se ujistit, jestli je všechno v pořádku. Prošel si všechno okolo a tu ho napadlo, že by možná bylo taky důležité zkontrolovat tu hlubokou díru, vlastně to byl úplný kráter, po kořenech toho našeho historického stromu. Naštěstí ho ještě napadlo natáhnout kolem té jámy barevnou pásku, aby do ní nikdo nespadl a aby tam nelezly děti, které by taková prohlubeň přímo lákala, a mohl by do ní někdo spadnout a ublížit si. Podíval se dolů a pod ním zela černá díra, do níž nebylo vidět. Vypadalo to na pohled jako vchod do nějakého úkrytu nebo jeskyně. Posvítil si do té jámy baterkou, jenže konce nedohlédl.
Tatínek se zamyslel nad tím, co se asi na tom památném místě odehrálo. O těch bitvách se vědělo, nebo aspoň se o tom hodně mluvilo, ba dokonce i psalo. Také si vzpomněl, že tu a tam četl i různé pověsti z těch starých časů, prý v těch místech i někoho zabili a oloupili, o podivné stavbě na okraji palouku se říkalo, že tam za dávných časů měli dílnu nějací alchymisté a vyráběli tam snad tajně zlato – nebo se o to aspoň pokoušeli. Taky se mluvilo o nějaké sektě, která se tu někde scházela v podzemních prostorách, aby se tam modlila, snad dokonce k ďáblu nebo nějakým svým tajemným bohům nebo bůžkům, a na oltářích prý ti lidé obětovali kdysi dávno i živé bytosti, ať už zvířata nebo dokonce lidi.
O tom všem tatínek občas četl, když se tam v okolí našly nějaké zbytky kostí, které vyhrabal pes, stará rezavá zbraň nebo nádoba, o které se nedalo říct, k čemu sloužila. Tu se hned v novinách a senzacechtivých časopisech objevily dohady, čím tajemnější a záhadnější historie to byly, tím lépe.
Teď bylo tatínkovi trochu líto, že nezlákal někoho z party svých zdatných a odvážných spolupracovníků, aby se do té, zdánlivě nekonečné, jámy podívali spolu a dodávali si tak trochu odvahy.
On sám nebyl zdaleka nijak bázlivý člověk, už se pustil do všelijakých dobrodružství. Ale přece jen, při pohledu do té hluboké černé díry mu přeběhl po zádech mráz. Ale rozhodl se, že to zkusí, aspoň na kousíček. Daleko nepůjde, jen se podívá, kam ta díra vede, na nějaké pořádné pátrání není dost času, přece jen musí být doma jako vždycky, v 16.38, a přes to, jak se říká, nejede vlak.
